Všechno se na mě sesypalo. Bylo mi hrozně, dokonce jsem začala zapomínat. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vlastně vůbec nic…

Jako ryba bez vody jsem se cítila dva roky. Dostala jsem se do těžké krize. Možná tomu pomohla ta covidová pandemie, která v té době byla v plném proudu. Přišla jsem o kamaráda, který zemřel.

Jedna moje spolužačka to nesla také těžce. I já jsem se najednou cítila tak slabá, možná to byl ten postcovidový syndrom. Všechno se se mnou točilo.

Svět potemněl

Až po půl roce se to začalo lepšit. Byl ale tehdy škaredý podzim, plný plískanic, to mi na náladě nepřidalo, navíc mi v té době zemřel manžel. Celý svět rázem znovu potemněl.

Najednou jsem přemýšlela o tom, že mě život nebaví a že bych byla radši, kdyby to všechno skončilo. A tak jsem jen tupě zírala před sebe a byla apatická vůči všemu. Všechno na mě padlo, neměla jsem doma stání.

Jeden den už jsem to nevydržela a navzdory počasí se vydala na procházku. Bezmyšlenkovitě jsem bloumala okolím, až jsem najednou zjistila, že jsem se asi ztratila. Seděla jsem na lavičce, a nebyla schopná si uvědomit, kde se nacházím.

Radosti

Najednou se jako vysvobození přede mnou objevil chlapec. Ve chvíli, kdy k němu přiběhla jeho matka, jsem si uvědomila, že ho znám. „Pojďte, dovedeme vás domů,“ slyšela jsem tu mladou ženu, a jen stěží jsem si vybavovala, že to je sousedka z naší ulice.

Ta událost mě vyděsila. Bála jsem se, že mi snad začíná stařecká demence či alzheimer. Běžela jsem tedy k lékaři a podstoupila sérii vyšetření. Lékař řekl, že jsem zdravá, mám prý „jen“ pořádně pocuchané nervy.

Doporučil mi, abych si našla nějaké malé radosti, které mi znovu rozsvítí den. Cestou od lékaře jsem se s čokoládou v ruce stavila u sousedky, abych jí i jejímu chlapečkovi poděkovala za to, že mi tehdy v parku pomohli.

Když jsem uviděla ty rozzářené dětské oči, uvědomila jsem si, že právě tohle jsou ty malé radosti, pro které stojí za to žít.

Marie (76), Brno