Chaloupka to byla překrásná, ale kdykoliv jsem se v ní ocitla sama, padl na mě strach. Někdo nás tam očividně nechtěl.
Na pronajatou chalupu jsme přijeli v pátek večer. Jakmile jsme vyložili věci, začali jsme chystat táborák, jídlo na gril a pití. Než jsme se konečně usadili na zahradě, byla skoro tma a zábava mohla začít. Hrálo se na kytaru, jedlo a pilo do tří do rána.
Padala na mě tíseň
Pokaždé, když jsem šla pro něco do kuchyně nebo jsem si odskočila na záchod, měla jsem zvláštní pocit. Nádherná roubenka jako kdyby mě chtěla něčím odradit. Ze zahrady bylo slyšet veselí, ale uvnitř na mě padala tíseň.
Hodiny hlasitě odtikávaly každou vteřinu, na stěně kříž s Ježíšem, který mě pokaždé vyděsil. Vrznutí dveří připomínalo hororový zvuk. Už se mi ani nechtělo dovnitř, nejradši bych řekla kamarádce, ať jde se mnou. Ale nechtěla jsem být za strašpytla.
Jenom legrácky?
„V tom baráku straší, cítím to. Jakmile jsem sama v koupelně, mám divný pocit,“ řekla nakonec kamarádka a ostatní přitakávali. „Přísahal bych, že v rohu kuchyně stála postava,“ hlásil jeden kamarád. Další se přidávali. Někdo prý jakoby si vedle nich odkašlal.
A pak to nejhorší… V kuchyni byly všechny skříňky dokořán a šuplíky vytažené. Jenže těžko říct, třeba si z nás jen někdo dělal legraci, a tak jsme to nebrali moc vážně. Když jsme šli konečně spát, byli jsme značně posilněni alkoholem.
Já se tolik nebála, když nás bylo v chalupě víc. Vlezla jsem si pod duchnu a usnula spánkem „spravedlivých“. Jenže mě zanedlouho něco vzbudilo. Nejprve kroky a pak usednutí na židli. Někdo ztěžka dýchal.
Bylo mi divné, že by kamarádka chodila v noci po světnici, a tak jsem se podívala do tmy. Na židli nikdo nebyl, dokonce ani v posteli. Ležela jsem v místnosti naprosto sama a na moment mě ochromila hrůza. Vtom se ozvalo klepání na okno vedle mojí postele.
Posadila jsem se a zjistila děsivou věc. O sklo malého okénka byla opřená kosa. V tu chvíli bych si ve tmě přivodila infarkt, protože bych si vybájila smrtku. Než se tak stalo, popadla jsem peřinu a utíkala ven.
Vzala jsem si jedno z lehátek a uložila se poblíž doutnajícího ohniště. Měla jsem zlé sny, a když začalo svítat, všimla jsem si, že nejsem jediná. Nakonec jsme vylezli z chalupy všichni.
Ostatní pospávali ve spacácích na lavicích, někdo na hromadě sena. Postupně jsme se budili různými zvuky, které i ty nejotrlejší z nás vyhnaly ven.
Nikdo tam dlouho nezůstal
Další den na výletě jsme se ve vesnici dozvěděli, že je chalupa zakletá. Nikdy nešla prodat, protože tam straší. Majitel si poradil tak, že ji pronajímá. Všichni vydrží maximálně jednu noc.
Byla to pravda, další noc už jsme tam také nestrávili. Přes den nám sice otrnulo a přestali jsme se bát, ale večer už jsme si zabalili věci a odebrali se domů.
Eva B. (61), Tachov
