Vždycky jsem byla ve všem lepší já! Už od školky. Najednou se ale štěstí obrátilo. Dělám tedy vše pro to, aby na tom byla alespoň stejně mizerně!
Hodně jsme se kamarádily. Já a Iveta jsme se narodily necelý měsíc od sebe, už naše maminky byly velké kamarádky. Vyrůstaly jsme jako sestry.
Ovšem s tím rozdílem, že mí rodiče byli bohatí, měli jsme v cizině příbuzné, kteří nás zásobovali balíky s oblečením a západní kosmetikou, zatímco Iveta byla z chudé rodiny a ze čtyř sourozenců. Já byla jedináček.
Vždycky ta lepší
Už ve školce jsem začala vnímat ten sociální rozdíl mezi námi. A taky jsem si ho náležitě užívala. Moje matka dávala té její moje obnošené šatičky a hračky, které už mě omrzely, a já dostala nové, krásné. Ve škole se na mě také dívali mnohem lépe, než na ni.
Chodily jsme sice do kroužků spolu, já ale byla vždycky ta lepší, talentovanější, šikovnější. Také do lidušky jsme chodily spolu, ona měla půjčené housle, takové levné skřipky, já chodila na klavír, který jsme měli doma. Krásný a vždy perfektně naladěný.
V krásné vile
Dostala jsem se na gympl, ona ne. Pravda, já nemusela ráno krmit králíky a učit se odpoledne s mladšími sourozenci, ale ve škole jsem byla prostě lepší! Po maturitě jsem se dostala na vysokou, Iveta se brzy vdala.
Vzala si kluka ze střední průmyslovky a hned si s ním pořídila dvě děti za sebou. Postavil jí sice na okraji našeho města malý domek, ale co to bylo proti tomu, že já se zabydlela v prvorepublikové vile na pražském Smíchově.
Můj manžel měl stavební firmu. Dlouho jsme čekali na potomka, kterému se na svět nechtělo. Nakonec se nám narodil syn Otakar. Od dětství měl zdravotní problémy, což se s ním vleklo.
Nakonec ale vystudoval soukromou vysokou školu, kterou jsme zaplatili, našel si ženu, právničku, a krátce poté, co se vzali, nás požádali, zda bychom se s manželem neodstěhovali trvale na chalupu. Inu, proč ne?
Manžel to měl autem kousek do práce a já byla ženou v domácnosti. Jenže pak se najednou strhla lavina. Manžel si našel jinou a odstěhoval se, naočkoval proti mně syna, který se u mě neukázal s rodinou celý rok.
Škodím dodnes
V tu dobu jsem potkala Ivetu. Hned se ke mně hrnula a líčila mi, jak je šťastná, jejím dětem se daří, manžel ji stále miluje, a ona si spnila velký sen – malý obchůdek s dárky pro radost, které sama vyrábí. Vypadala navíc tak dobře, mladší než já.
V noci jsme z toho nemohla usnout. Vstala jsem a našla si na internetu ten její obchod. Napsala jsem strašnou kritiku pod cizím jménem na její zboží. To mi ovšem nestačilo, začala jsem psát anonymy – na finančák i jejímu manželovi, že je mu žena nevěrná.
A tak tomu je dodnes. Zatím to Iveta zvládá, společně probíráme u kávy či u lahvinky vína, kdo by za tím vším mohl být. Jaký závistivec.
I když se v jejím životě zatím nic nezměnilo, jsem jí stále nablízku a věřím, že se to její štěstí jednou nabaží a půjde jinam. A já budu mít zase navrch!
Věra (60), Benešov