Každý ji měl rád. I náš šéf. Byla mladá, usměvavá a stále pozitivní. Hrozně mě tím štvala. Musela jsem dokázat, že není tak úžasná a svatá, jak se dělá.

Měla jsem v tu dobu za sebou odpracovaných deset let, právem jsem měla být povýšena nebo mi měl nadřízený přidat. Nic takového se ale nestalo. „Šéfe! K desetiletému výročí bych mohla dostat aspoň odměnu!“ škemrala jsem.

On byl ale neoblomný! Pak jsem zaslechla, jak se ve vedlejší kanceláři o mně baví, že jsem protiva a nikdo mě nemá rád. To se mě dotklo. Posléze do našeho podniku nastoupila Markétka.

Hned se na každého smála, byla samý žert a chlapi se kolem ní točili. „To není samo sebou, že se pořád takhle tváří!“ říkala jsem všem. „Copak je to normální, aby venku pršelo, a ona přišla do práce rozesmátá? Určitě pije, nebo bere drogy!“

Lahev vodky

Všichni ale jen mávli rukou. Tak jsem to musela dokázat. Nemohla jsem přece dopustit, aby se ta nádhera třeba drala na moje místo, to teda ne! Přinesla jsem do práce lahev vodky, ukryla ji do svého pracovního stolu a čekala na příležitost.

Bylo to v pondělí před poradou, což se náramně hodilo. Kolegyně ještě nedorazily do práce, kancelář byla prázdná, Markéta si nalila do sklenice džus a odběhla na toaletu. Toho jsem musela využít. Nalila jsem jí do džusu dávku, ne moc velkou, aby to nepoznala. Džus se jí sice i tak zdál nějaký zkažený, ale vypila ho.

Spokojená

A náhoda mi přála celý den. Po troškách jsem jí ukapávala vodku tu do kávy, tu do vody, tu do jiného pití. „Nějak se mi dneska točí hlava,“ loučila se s námi. „Myslíte, že fakt pije?“ zapochybovala jedna kolegyně.

„To by musela mít někde ukrytou flašku,“ mínila druhá. Nahlédly do její stolku – a našly. Naaranžovala jsem ji až do zadního kouta. Byla jsem spokojená. Jenže u toho to neskončilo.

Markétka bohužel jela z práce autem, a cestou domů ji kontrolovali. Přišla o řidičák. Marně jim vyprávěla, že celý den nic nepila. Ani kapku. Test na alkohol mluvil jasně. Tohle jsem nechtěla, ale rozhodně jsem se nepřiznala.

Kamila (63), severní Čechy