Moje máma byla celý život posedlá krásou. Hlídala si postavu, každý den se malovala, měla oblíbené salony i kosmetičky. Já? Já byla jiná…

Tvrdila mi, že ženská musí být hlavně hezká, jen tak si udrží muže i pozornost okolí. Nenáviděla jsem to na ní. Ale přesto jsem stejný tlak nevědomky přenesla i na svou dceru. Až pozdě jsem pochopila, co to způsobilo. Dodnes si říkám, kdy jsem se změnila. Kdy jsem převzala roli matky, kterou jsem sama z duše nenáviděla.

Byla na mě přísná

Maminka se nemusela nikdy honit za kariérou, vzala si úspěšného muže a mohla být „dámou v domácnosti“. Věřila, že vzhled je to nejdůležitější, a tuto pravdu vštěpovala i mně. Cítila jsem se pod neustálým dohledem.

Když jsem měla vlastní dceru, Nikolu, byla jsem rozhodnutá být jiná. Jenže podvědomě jsem opakovala stejné chyby. Nikola nebyla typické krásné dítě. Byla spíš nenápadná, trošku oplácaná, ale milá. Mně to nevadilo, přesto jsem selhala.

Opakovala jsem stejnou chybu

Já ji měla ráda, to ano, ale zároveň jsem jí už v dětství začala nenápadně naznačovat, že by měla trochu zhubnout. Třeba jen poznámkou, že jí jsou džíny těsné nebo že by si mohla dát místo koláče jablko. Myslela jsem, že jí pomáhám. Když jí bylo čtrnáct, začala se najednou měnit.

Byla jsem tak naivní

Sama si kupovala zdravé jídlo, cvičila, ztrácela kila. Okolí ji chválilo a já měla pocit, že jsem odvedla „dobrou práci“. Netušila jsem, co za tím doopravdy je. Až o pár let později, když jsem se jí jednou zeptala, proč ještě nemá děti, to prasklo. Vybuchla.

Vyčetla mi všechno, moje poznámky, tlak, mé narážky na vzhled i váhu. V pubertě prý nejedla, a když už něco snědla, šla to vyzvracet. Střídala období hladu s obdobím přejídání a výčitek.

Bulimie i anorexie jí zničily zdraví. Přestala menstruovat, a i když se to později trochu srovnalo, následky si nese dodnes. Prý možná i kvůli tomu nemůže otěhotnět.

Zničila jsem jí život?

Pozdě jsem pochopila, že nemoc nebyla jen o těle. Nikola tou nemocí volala o pomoc. Cítila se neviditelná, nedoceněná. A já? Já jsem byla slepá. Opakovala jsem chování, které jsem tak nenáviděla na své matce.

Snažila jsem se ji změnit k obrazu „dokonalosti“, místo toho, abych ji milovala takovou, jaká byla. Dnes se Nikola léčí. Držím jí palce, ale vím, že některé rány už nikdy úplně nezmizí. A že za ně nesu odpovědnost hlavně já.

Přijmout vinu

Nechci se už omlouvat slovy. Slova byla právě to, co ubližovalo nejvíc. Učím se mlčet, když bych dřív radila. Objímat, když bych dřív kritizovala. Nikola je dospělá a má právo na své uzdravení. Já jsem tu teď hlavně proto, abych jí byla oporou, ne břemenem.

Možná jsme obě ztratily kus sebe, ale zároveň jsme získaly šanci znovu najít jedna druhou. Nechci být matkou, která zanechá stopu bolesti. Chci být ženou, která se nebojí přiznat chybu.

Hana M., (61), Plzeň