S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku.

Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit.

„Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme se hádaly o její plány nebo o tom, jak si zařizuje život. A já nevěděla, jak jí ukázat, že ji mám ráda, i když jsme tak rozdílné.

„Mami, chci si otevřít květinářství,“ řekla mi jedno ráno u kávy. Bylo jí třicet, ale já v ní pořád viděla tu malou holčičku, co mi s nadšením nosila pampelišky z louky a strkala je do staré vázy na kuchyňském stole.

Nabídla mi spolupráci

„Petro, to je obrovský risk. Víš, kolik obchodů zavře hned první rok?“ odpověděla jsem. Hned mě mrzelo, že zním skepticky, ale bála jsem se o ni. Ten den, když mi ukazovala své plány na obchod, se něco změnilo.

Seděly jsme u kuchyňského stolu, před námi papíry s nákresy výlohy, rozpočty, seznamy dodavatelů a fotky květin, které si představovala ve svém obchodě.

Oči jí svítily, když popisovala, jak si představuje útulný obchod plný barev a vůní, kde by lidé odcházeli s úsměvem. Mluvila o tom, jak chce vytvořit místo, kde se budou lidé cítit šťastní, ať už kupují kytici pro radost, na svatbu nebo jen tak pro sebe.

„Pomůžeš mi s tím?“ zeptala se nesměle, jako by čekala, že ji odmítnu. Srdce mi poskočilo. „Jasně, Petro,“ řekla jsem, i když jsem upřímně nevěděla, do čeho jdu. Byla to první chvíle po letech, kdy jsem cítila, že mě potřebuje, že mě chce mít vedle sebe.

Začaly jsme společně

Hledaly jsme prostor v centru města, procházely ulice a hodnotily, kde by květinářství vyniklo. Byly jsme jako detektivky, prohlížely si staré budovy, mluvily s majiteli, zvažovaly každý detail od velikosti oken po to, jak světlo dopadá na výlohu.

Jednou jsme se zastavily u malého obchodu s velkými okny a Petra řekla: „Tady to je, mami. Tady to bude!“ Viděla jsem její nadšení a najednou jsem věřila, že to dokáže. Pronajaly jsme ten prostor a začaly jsme ho přetvářet. Malovaly jsme cedule, vybíraly barvy.

Já chtěla klasické růže a lilie, Petra zase divoké luční kytky a exotické orchideje. „Mami, tohle je moderní, chápeš?“ smála se, když jsem se mračila nad jejím výběrem. A já se smála s ní. Poprvé za léta jsme se smály spolu, ne proti sobě.

Budoucnost nás sblížila

Práce na obchodě byla náročná, ale krásná. Každý večer jsme seděly nad účty, plánovaly, jak přilákat zákazníky, a povídaly si. O jejím dětství, kdy běhala po zahradě a trhala květiny, o mých obavách, že ji ztratím, když se odstěhovala.

Jednou, když jsme třídily tulipány a růže, se zastavila a řekla: „Víš, mami, já jsem taky nechtěla, aby to mezi námi bylo tak napjaté. Mrzelo mě, že jsme se tolik hádaly.“ Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo.

„Petro, já jsem taky mohla být lepší máma,“ odpověděla jsem tiše. Objala mě a poprvé po letech jsem cítila, že jsme zase dcera a máma, nejen dvě ženy, co si nerozumí. Při přípravách jsme zažily i těžké chvíle.

Jednou jsme se pohádaly kvůli rozpočtu, kdy já chtěla šetřit, Petra chtěla investovat do dražších květin a dekorací. „Mami, když to neuděláme pořádně, nikdo k nám nepřijde!“ křičela.

I hádku jsme zvládly

Nakonec jsme našly kompromis, ale ten večer jsem si uvědomila, jak moc mi na ní záleží. Každý den jsme se učily jedna od druhé. Já jsem se učila být trpělivější, ona zase víc plánovat a přemýšlet dopředu. Den otevření obchodu byl jako z pohádky.

Petra stála ve výloze, kolem ní vázy plné květin. Růže, slunečnice, chryzantémy, orchideje. Zákazníci se zastavovali, pokukovali, obdivovali, kupovali. „Díky, mami. Bez tebe bych to nezvládla,“ řekla a pevně mě objala. Slzy mi tekly po tvářích, ale byly to slzy štěstí.

Potkalo nás štěstí

Teď tam chodím každý týden. Sedíme mezi květinami, pijeme kávu a povídáme si o životě, snech, maličkostech, které dřív nebyly důležité. „Víš, mami, nikdy jsem si nemyslela, že budeme takhle spolu,“ řekla nedávno, když jsme vázaly kytici pro nevěstu.

„Já taky ne, Petro. Ale jsem za to vděčná,“ odpověděla jsem. Květinářství kvete a my s ním. Každá kytka v tom obchodě je připomenutí, že jsme to zvládly. Našly jsme cestu zpátky k sobě, a to je víc, než jsem si kdy mohla přát.

Daniela K. (63),Ostrava