Se sestrou jsme si nebyly příliš blízké snad odmala. Teď už se přestala přetvařovat úplně, a ani se nesnaží svoji nelibost a nelásku vůči mně skrývat.

Její jedovaté intriky míří přímo proti mně, mému muži i dětem. Nikdy mě zkrátka neměla ráda. Už od dětství jsem cítila, že mezi námi není obyčejná sesterská rivalita, ale něco tvrdšího, trvalého.

Hádaly jsme se o všechno

Když jsme byly malé, hádaly jsme se o hračky a rodiče to brali jako běžné pošťuchování. Jenže já jsem už tehdy v jejích očích četla chlad. Ona se musela prosadit za každou cenu. Když jsem přinesla domů jedničku, řekla jen: „To je náhoda.“

Když jsem zazpívala ve školním sboru, dodala: „Stejně falešně.“ Byla to hra, která se časem změnila v životní postoj. Na střední škole jsme se od sebe odtrhly. Já šla na gymnázium, ona do učiliště.

Cítila se méněcenná

Rodiče nám chtěli dát oběma stejnou šanci, ale ona cítila křivdu. Nikdy se nesmířila s tím, že mě baví jiné věci než ji. Všechno, co jsem udělala, brala jako útok proti sobě. Myslela jsem, že až si každá najdeme vlastní život, napětí poleví. To jsem se mýlila.

Svatba ji rozlítila

Když jsem se vdala, její poznámky zesílily. Na svatbě si přisedla k mému muži a před hosty mu řekla: „Nevím, jestli víš, do čeho jdeš.“ Všichni se tomu zasmáli, ale já měla chuť utéct. Po čase se přidaly drobné, ale jedovaté narážky.

Když jsem upekla dort, pronesla: „To by u nás pes nežral.“ Všichni se smáli, ale já se cítila menší a menší. Zlom přišel, když se narodily moje děti. Čekala jsem, že bude šťastná teta. Jenže ona je používala proti mně.

Soupeřila se mnou

„Maminka ti nic nedovolí, ale já jo,“ šeptala jim. Dcera se vrátila domů a řekla: „Teta říkala, že jsi moc přísná.“ Bylo mi do pláče. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nemyslí vážně, ale dobře jsem věděla, že to myslí až příliš vážně.

Začala intrikovat i mezi příbuznými. Na oslavách si je brala stranou a vyprávěla jim smyšlené historky, kde jsem byla hloupá nebo směšná. Dokázala to podat tak, že se všichni smáli. Jen já jsem věděla, že to není vtip, ale systematické očerňování.

Nechala vše na mně

Nechápala jsem, proč to dělá. Podle mě chtěla být středem pozornosti za každou cenu. Když onemocněl tatínek, dolehlo to na nás obě. Já jsem se o něj starala. Lékaři, léky, cesty po úřadech. Ona se objevila zřídka, ale všem vykládala, jak se obětuje.

„Já bych tátu nikdy nenechala samotného,“ řekla jednou sousedce, která mi to pak opakovala, jako kdybych se snad na něj vykašlala já… Připadala jsem si, jako bych byla neviditelná. Ona sklízela uznání za něco, co nikdy nedělala.

Prostě dokonalá manipulátorka, která vytvářela iluzi vlastní dokonalosti, i když k ní v realitě měla sakra daleko. Ale copak to ostatní vážně nevidí?

Hrála bez rukaviček

Po tátově smrti nastal boj o dědictví. Nešlo jí o majetek, ale o moc a veřejný obraz. Obvinila mě, že jsem si vzala maminčin prsten ještě předtím, než zavřela oči. Věděla, že lže. Ale řekla to příbuzným tak, že mi nevěřili.

Stála jsem tam sama, obklopená tichým odsudkem. Nikdo se nezeptal, jestli je to pravda. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že proti sestře nemám šanci vyhrát férovou cestou.

Naštvala manžela

Manžel se mě snažil uklidnit. „Nenech se vyprovokovat,“ říkal. Ale když začala zasahovat i do jeho práce, pochopil, že jde o víc. Volala jeho kolegům, podsouvala jim, že jsem hysterická, že ho doma dusím. Když mi to řekl, byl bledý.

Tehdy konečně viděl to, co já jsem věděla už dávno – že moje sestra se rozhodla naši rodinu rozbít. Rozhodující chvíle přišla na jedné rodinné oslavě.

Pila víno a začala křičet, že moje děti jsou nevychované. Pak řekla, že to proto, že já jsem neschopná matka. Přede všemi. Dcera se rozplakala, syn se schoulil do rohu.

Odstřihla jsem ji

Stála jsem tam a cítila, jak se ve mně cosi láme. Zvedla jsem se a nahlas pronesla: „Od dnešního dne už nejsi součástí mé rodiny. U nás doma tě nikdo nechce.“ Bylo ticho, jen ona se smála. Ale já věděla, že tentokrát už to není hra.

Po této události jsme se rozhodli s manželem i dětmi chránit náš domov. Začali jsme si více všímat drobných radostí a společně stráveného času bez vetřelců. Užíváme si společné procházky, víkendy plné smíchu a her. Sestra zmizela z našeho života, ale my jsme našli klid.

Konečně cítím klid

Bylo těžké odříznout vlastní sestru. Příbuzní mě přemlouvali, ať odpustím, že krev se nezapírá. Ale já věděla, že krev není všechno. Důležitější je klid a bezpečí mých dětí.

Nemohla jsem dopustit, aby vyrůstaly v prostředí, kde jejich mámu někdo systematicky ponižuje. Dnes se se sestrou nestýkáme. Občas zaslechnu, že si stěžuje na samotu. Možná ji to mrzí, ale nikdy nepřizná, co udělala. Já ji nelituji a rozhodně litovat nechci.

Ani bych to nedokázala. Mám rodinu, která mě potřebuje, a po letech konečně cítím klid. Naučila jsem se, že člověk si rodinu nevybírá, ale hranice ano. A já jsem je nastavila jasně a pevně.

Marie K. (54), Praha