Doktoři zaveleli, že se děda musí šetřit, dávat na sebe pozor. Byl však velice neukázněný pacient a dělal si, co chtěl, na doktory kašlal.

Jsou chvíle, kdy si řeknete: ještě včera jsem byl šťastný, ale nevěděl jsem o tom. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Totéž platí o nemocech.

Děda byl jako řípa, vsadili bychom se, že se dožije nejméně sto dvaceti let, a zemře-li, pak při práci v lomu. Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou.

Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, na čerstvém vzduchu. Byli jsme vyděšení, když ho odvezli s infarktem. Táta ihned startoval auto, jeli jsme za ním ještě v noci a pospávali na nemocniční chodbě.

Doktor, který vyšel z operačního sálu, hodiny ukazovaly asi sedm hodin ráno, se tvářil vážně. Máma málem omdlela hrůzou. Ale nebylo to tak závažné. Řekli jen, že děda na sebe musí dávat daleko větší pozor než dřív. Odkýval to, ale myslel si své.

To nejcennější

Na doktory kašlal. Dělal si, co chtěl. Ukázalo se, že dokonce i skákal ze žebříku, hádali se se sousedem, dědou Blažkem, kdo skočí z vyšší příčky. Děda vyhrál.

Líbilo se mi, jak mu vdovy ze širokého okolí nosí buchty a všelijak mu pochlebují v touze nacpat se mu do chalupy, do domácnosti a do života.

Ale jen se smál a komentoval to slovy, že není padlý na hlavu, aby si nasadil do domácnosti ženskou, a ztratil tak to nejcennější, co má. Nevěděla jsem, co to je, a moc mě to zajímalo. Řekl, že svoboda.

S tou ale lidé zpravidla neumějí zacházet a nedovedl to ani on. Když jednou koncem léta sekal trávu na stráni před domem, v prudkém žáru, našli ho tam ležet a už nevzkřísili.

Těžké kroky

Už jsou to desítky let. Hromada let. Dodnes jsem se s tím úplně nesmířila, pořád se mi o něm zdá. Dokonce ho vídám. Hledám ho v dědečcích, které míjím, některým se podobá.

Jsem osamělá, bydlím v ohromném domě po předcích, i jemu, dědovi, kdysi patřil, ale jsem v něm sama. Stojí na kraji vesnice. Někdy se tu bojím. Syn je dávno dospělý, má jiné starosti, jezdí za mnou zřídkakdy, manžel zemřel, jsem vdova. Špatně spím.

Jednou mě v noci vzbudily kroky, jako by někdo šel chodbou, skřípalo to. Někdo těžký, urostlý. Vyskočila jsem z postele a letěla tam. Nikde nikdo. Třeba to byl děda, přišel mě zkontrolovat a ubezpečit, že nikam neodešel, že mě chrání.

Když někdy za letních rán vyhlédnu z okna na zahradu, mám pocit, jako by tam stál, koukal na oblohu a říkal tak jako vždy, když jsme se ho zeptali, jaké bude počasí: „Desátá to rozhodne.“ Jednou jsem se tam dokonce rozběhla. Zahrada byla pustá. Přesto jsem přesvědčena, že je tu děda pořád se mnou.

Alena (67), Jihlavsko