Když jsem byla v telecích letech, myslela jsem si, že když si dupnu, všechno se podaří. Dnes se tomu směju a kroutím nad tím hlavou.
Teprve až asi v šestnácti letech jsem přišla na to, o čem život doopravdy je. Do té doby mi ležel u nohou jako poslušný pes, vypadal, že bude pohádkový jako knížky z dětství a růžový jako západ slunce.
Byla jsem rozmazlená holka, která měla všechno, na co si pomyslela, a co neměla, to si vydupala. Džíny z Tuzexu, rtěnku z parfumerie nebo že mohu být na diskotéce až do jedenácti.
Jen ta matika mi dělala starosti, bylo mi jasné, že od strohé profesorky matematiky nic zadarmo nedostanu a nic si nevydupu. Seděla jsem ve svém pokojíčku, držela se za hlavu a opakovala jako kolovrátek:
„Zítra píšeme písemku, tak strašně se bojím!“ Máma u mě myla okno a povídá: „A co by měla říkat chudák babička? Zítra jde na tu operaci. Drž jí palce, ano?“
Ani modlitby
Uvědomila jsem si, že má máma hlubokou pravdu, a držela babičce palce celý den, dokonce i během písemky z matiky jsem si na ni vzpomněla. Myslela jsem si, že to stačí. Budu držet palce, vysílat modlitbičky k pánbíčkovi a vše bude v pořádku.
Jak hluboce jsem se zmýlila! Z matiky jsem dostala čtyři minus, ale to teď není důležité a nebylo to důležité ani tehdy, protože jsem si to vzápětí opravila. Milionkrát horší bylo, že babiččina operace nedopadla dobře. Vlastně se ani žádná nekonala.
„Jen ji otevřeli a zase zašili,“ šeptala večer tátovi máma, bledá jako papír. Netušila jsem, co ta věta přesně znamená, ale docvaklo mi, že nic dobrého. Nepomohlo nic, ani palce, ani modlitby, milovaná babička za několik měsíců zemřela.
Tehdy jsem si uvědomila poprvé v životě, že nemám věci pod kontrolou a že život není žádný poslušný pes. Bylo to hodně nepříjemné zjištění.
Co potom?
A to léto, co babička odešla na věčnost, jsem ztratila nejen ji, ale i lásku. Kluka, o němž jsem byla ještě na začátku prázdnin přesvědčena, že spolu zestárneme. Také v tomto případě jsem se šeredně spletla. Mělo mě varovat, když si pochvaloval:
„My jsme ale báječná letní láska, viď?“ Horlivě jsem kývala, načež můj kluk se starostlivým povzdechem dodal: „Ale co bude potom, až léto skončí?“ Neodpověděla jsem. Ta otázka mě zaskočila. Co by bylo? Budeme spolu dál chodit, zamilovaní jako teď, ne?
Ale i v tom jsem se zmýlila. Pavel, shodou okolností můj spolužák, začal s novým školním rokem nápadně nadbíhat Ivaně z béčka. Poslední bezstarostné prázdniny mého života právě skončily. Nezastírám, že mi to přišlo líto.
Jiřina (60), Podkrkonoší