Neměl mě rád a dával mi to najevo při každé příležitosti. Když zemřel, docela se mi ulevilo. To jsem netušila, že bude mnohem hůř!
Prožila jsem šťastné dětství. Většinu svých příbuzných jsem měla ráda, jen strýce Karla ne. Poté, co se rozvedl a žena od něho utekla, protože ji bil, žil sám ve starém domku a jeho jediným zájmem byl alkohol.
Měl jenom láhev alkoholu
Na strýci jsem viděla, že mě dvakrát nemusí. Pamatuji si, jak mi jednou, když jsme byli sami jenom my dva, řekl, že až umře, přijde mě strašit. Brala jsem to tehdy jako osmiletá holka vážně.
Poté, co jsem vyrostla, odstěhovala se od rodičů a začala bydlet se svým pozdějším manželem Luďkem, jsem se už mohla tomuto příbuznému vyhýbat.
Jeho pád na dno probíhal stále rychleji, nakonec s ním nechtěl nic mít ani můj otec, i když se jednalo o vlastního bratra. Strýc prodal domek, ve kterém bydlel, a přestěhoval se do garsonky. Neměl ani kamarády, jen to své pití.
Prokleté dědictví
Když moje maminka zemřela, nepřišel jí strýc Karel ani na pohřeb. Nikomu nechyběl, ale soustrast vůči své švagrové přece jen projevit mohl. Poslat květiny nebo zatelefonovat.
Vdala jsem se, měla dvě děti a ty o svém prastrýčkovi slyšely jen jako o černé ovci rodiny, nikdy ho nepotkaly. Pak mi ale jednoho dne zavolal otec a oznámil mi, že strýc Karel zemřel. Přiznávám, že se mě ta zpráva nijak nedotkla.
Protože strýc neměl děti a otec byl jeho jediným sourozencem, zdědil byt. Navrhl, že ho převede na mě, abych ho mohla dát některému ze svých dětí. Přišlo nám to všem jako dobrý nápad.
Když jsem přijela do strýcova bytu poprvé, necítila jsem se tam dobře, snažila jsem se třídit věci a uklízet co nejrychleji, abych byla pryč. Když jsem ale naskočila večer do auta, nejelo.
Chtěla jsem zavolat manželovi, aby pro mě přijel, ale zjistila jsem, že mám vybitý telefon. Rozhodla jsem se tedy, že v bytě po strýci přespím.
Přízrak u stropu
Z toho uklízení jsem byla unavená a předpokládala jsem, že usnu hned. Ze spaní mě však probudil nezvyklý hluk. Hned vzápětí, co jsem otevřela oči, jsem vykřikla hrůzou. Přede mnou se v nazelenalém světle vznášel strýc Karel.
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi říkal, že mě po smrti přijde strašit. Vyděšeně jsem vyskočila a utíkala ke dveřím. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila. Přízrak zmizel, ale místo něj se ozval strýcův hlas. A to bylo ještě horší.
Moc jsem nerozuměla tomu, co říká. Nečekala jsem už na nic dalšího a vyrazila jsem ven. Zbytek noci jsem strávila v autě. Otci jsem pak řekla, že se do toho bytu už nikdy nevrátím a že by ho měl raději prodat. Otec tak udělal a strýc se už naštěstí nikdy neobjevil.
Tereza H. (61), České Budějovice
