Bylo to nejtěžší období v mém životě. Děti vyletěly z hnízda, dostala jsem výpověď a manžel se se mnou rozvedl. Pak jsem poznala tu starou ženu a děly se zázraky.
Vzpomínám na tu dobu, jako by to bylo včera. Čerstvě jsem oslavila padesát a s tím věkem se začalo všechno bortit jako domeček z karet. Nejprve odešly děti. Založily si rodiny a odstěhovaly se. Pak jsem dostala výpověď v práci.
S novou vedoucí přišel nový kolektiv a já byla po téměř třiceti letech nepotřebná. Největším ponížením pro mě ale bylo, že odešel manžel. Našel si mladší.
Když jsem se stěhovala do maličkého bytu v centru našeho města, protože ten velký už jsem sama neutáhla, byla ze mě troska. Lidí jsem se stranila. Když jsem se jednou ploužila po chodbě domu, kam jsem přistěhovala, potkala jsem podivnou sousedku.
Byla to už hodně stará paní, její oči byly ale velké a jiskrné. Nemohla jsem se do nich přestat koukat a nedokázala jsem ani odejít. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem seděla v jejím bytě a ona vařila kávu. Po stěnách visely obrazy se zvláštními výjevy. V knihovně cestopisy a duchovní literatura.
V noci zpívala
Povídaly jsme si do noci a já jsem se jí svěřila se svým trápením. Měla v sobě něco naprosto odzbrojujícího, ty její oči byly jako rozkvetlé pomněnky uprostřed rozoraného pole jejího bličeje. Rozloučila se se mnou slovy, že brzy bude líp.
Druhý den mi přinesla různé bylinkové nápoje, o jejichž složení jsem hodně přemýšlela. Některé ingredience mi byly záhadou. Přesto jsem je pila, stařenka říkala, že je to balzám na mé pocuchané nervy. Cítila jsem se po nich zvláštně. Jako by se mi chtělo létat.
A v noci jsem měla podivné sny. Kdykoliv jsem se vzbudila, slyšela jsem přes zeď ze stařenčina bytu zpěv. Takové zvláštní mručení. Nejspíš nemohla spát, a tak si v noci zpívala. Její vytrvalost byla ale neuvěřitelná.
Nemohla jsem uvěřit, když jsem za pár dní potkala kamarádku z mládí a ona mi nabídla, abych pracovala ve firmě jejího muže. Prý zrovna někoho schopného shání.
Náhlá změna
Bylo to jako zázrak. Okamžitě jsem souhlasila. Práce i kolektiv byly fajn. Navíc jsem tam poznala muže svého života. Jednoho z mých kolegů, byl jako já rozvedený. Do roka jsem se k němu nastěhovala a chystali jsme svatbu.
Usmálo se na mě takové štěstí, v jaké už jsem nedoufala. Klíče své garsonky jsem předala jedné studentce. Byl to takový uzlíček nervů. Bez peněz, bez rodinného zázemí, přítel se s ní právě rozešel. Po dvou letech mě náhoda zavála do té uličky, kde jsem žila.
Byla už noc a já se zadívala do okna staré paní. Její lampička svítila stále na svém místě. V tu chvíli se otevřelo okno mého bývalého pokojíku a ve světle se objevila krásná dívka. Byla celá rozesmátá, tvářila se sebevědomě a šťastně.
Nemohla jsem uvěřit, že to je ona. Z nešťastné studentky byla rozzářená žena. Dodnes věřím tomu, že se o naše štěstí postarala dobrá stařenka.
Julie (63), Znojemsko