Byla jsem doma sama. Bouřka řádila a vichr nám rozbil okno. Najednou se přede mnou objevila temná postava dívky.
Déšť hrozil po celý den, ve vzduchu byla cítit bouřka. Do topolů před domem se opřel vítr. Domek jsme koupili s manželem teprve nedávno. Stál kousek za městem. Autem jsme měli všechny služby v dosažitelné blízkosti.
Snažila jsem se udělat z domku náš pelíšek, který se měl co nevidět rozrůst o nového člena domácnosti. Měl to být syn Matěj. Byla jsem na hranici osmého a devátého měsíce.
Zůstala jsem doma dříve, protože jsem si hodlala těhotenství vychutnat. Přes den jsem něco poklidila, jinak jsem seděla v ratanovém křesle poblíž umělého krbu a četla knihy.
Tvář
Bouře udeřila s nebývalou silou. Přestala jsem číst a hleděla na okno. Dešťové kapky do něj začaly bušit jako bláznivé. Na okně jsem spatřila cosi hodně divného. Velké dešťové kapky se slily do obrazce, který připomínal tvář. Vstala jsem a zamířila k oknu.
Užasle jsem hleděla na vodní obraz před sebou. Ve stejnou chvíli, kdy se na okně zjevila tvář z vody, podobná dívce, mrštil vichr ulomenou větví z topolu do okna, na které jsem zírala s otevřenými ústy. Strašně jsem se lekla.
Podlomily se mi nohy a kolem mě se sypaly kusy skla. Větev prorazila jako kopí obě tabule skla a smetla s sebou květináče s levandulemi. Instinktivně jsem dala před tvář loket. Nebyla jsem zraněna, ale vyděšena k smrti.
Do pokoje vletěl déšť a v momentě jsem byla mokrá od hlavy až k patě. Couvala jsem, až jsem ztratila rovnováhu a spadla do křesla. Hledala jsem v pokoji mobil, abych zavolala manželovi, jenomže silná bouře zřejmě rušila signál. Mobil byl hluchý!
S jakou silou bouře přilétla na černých perutích, s takovou rychlostí odletěla. Koruny topolů se přestaly třást a dovnitř domku přestalo pršet. Vrátila jsem se s lopatkou a smetákem. Nejdříve jsem musela zachránit levandule a vrátit je zpátky do květináčů.
Silueta dívky
Napřímila jsem se a hleděla rozbitým oknem ven k blízkým stromům. Do jednoho už kdysi dávno blesk udeřil a rozštípl ho. Blesky kmitaly už jen vzdáleně. A tehdy jsem spatřila postavu, stojící u topolu rozštípnutého bleskem. Byla to dívka.
Její silueta se s každým novým světlem blesku přibližovala. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Byla celá černá, spálená, pokrytá krvavými strupy. Pamatuji si na svůj výkřik a sesutí k zemi. Probudilo mě až vyzvánění mobilu, který ležel pod křeslem.
Volal manžel, jestli jsem v pořádku. Později jsme se dozvěděli, že pod rozštípnutým kmenem topolu zemřela mladá dívka. Blesk její tělo spálil jako oharek pochodně. Vyrobili jsme s manželem obyčejný kříž a vztyčili ho u stromu.
O pár dní později se mi narodil syn Matěj. Strašidelná postava spálené dívky se už neukázala. Snad její duše našla cestu do labyrintu věčnosti.
Lenka J. (54), Česká Lípa