Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon.

Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu.

Vzpomínky v kouři

Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal. Měl ten dům rád, jako by měl duši. Neříkali jsme tomu chalupa, říkali jsme, že jedeme „domů“, i když jsme tam pobývali spíš na víkendy a o dovolených.

Každý kout měl pro muže vzpomínku a pro mě pak už taky. Žili jsme v něm všechna léta, co děti rostly. O prázdninách, Vánocích, na podzim při sklizni jablek. Dům stál v kopci, kolem byli srdeční lidé. Vždy. Lepší než ve městě, jak to na venkově bývá.

Požár vše zničil

Když jsme tam jeli poprvé po požáru, stáli jsme dlouho před vrátky a mlčeli. Muž měl v očích slzy, já je polykala. Musela jsem být silnější. Všude bylo černo, zpuchřelé trámy, popel, saze. I plot byl chycený, staré jabloně popálené.

A přesto se Petr, můj muž, otočil ke mně a řekl tichým hlasem: „To opravíme.“ Chtěla jsem ho obejmout, ale měla jsem v sobě něco jako tichý vzdor. Věděla jsem, že tohle nebude snadné a že na to nemáme. Začali jsme s tím hned na jaře.

Vynosili jsme spálené trámy, pokusili se zachránit základy. On byl posedlý. Trávil tam každou volnou chvíli, vymýšlel, kreslil, počítal. Já vařila kafe v termosce a dívala se, jak se snaží z mrtvého domu vydolovat život.

Ale peníze rychle docházely a práce bylo příliš. I s pomocí dětí a sousedů. Nejen oni, ale odborníci tvrdili, že by bylo lepší dům zbourat a postavit nový. Když jsem to nadnesla, Petr se na mě podíval, jako bych ho zradila. Řekl, že by mu připadalo, jako by boural své vlastní dětství.

Je tvrdohlavý

Sousedé radí, ať to necháme být. „Je to nebezpečné, Petře, co když se ti něco stane?“ říkají. A já mám stejný strach, jenže on neslyší. Je víc unavený, odpočívá na verandě, zírá do nebe.

Já se bojím, že ho ten dům zlomí. Každý den se ptám sama sebe, jak dlouho to ještě vydržíme. Ten dům už není domem, je to raněná stavba, která přežívá jen díky jeho vůli. A ta slábne.

Jana R. (68), Zlín