Můj bráška se jmenuje Pavel a je o dvacet let mladší než já. Je postižený a já se bojím, co se s ním stane, až já jednou odejdu. Má jenom mě.
Když se narodil, byla jsem už dospělá a vlastně jsem ho nosila na rukou. Byla jsem tak trochu jeho druhá máma, jelikož naši byli tehdy starší, nepočítali s tím, že ještě budou vychovávat další dítě. A pak přišlo zjištění, že s Pavlem není něco v pořádku. Nejdřív to byly opožděné reakce a téměř žádná slova.
Rodiče už nejsou
Pavel nikdy neřekl „sestro“. Nikdy mě neobjal, ale přesto jsem věděla, že mě má rád. Po svém, a dnes na mně visí. Máma i táta se o něj snažili postarat, jak to jen šlo.
Byla jsem jim po boku, vozila jsem Pavla do speciální školy, čekala s ním u lékařů, překládala jeho mlčení. On se dívá jinak, svět vnímá jinak, ale pořád v něm je člověk tichý, křehký, ztracený, ale je tam.
A dnes to vnímám jen já, protože když naši odešli, zůstali jsme jen my dva. Pavel tehdy vůbec nechápal, co se děje, a ptal se, kdy máma přijde.
Pořád chtěl, abych mu ukázala, kde je, a já jsem mu jen říkala, že je pryč, tam nahoře. Nechápal ani to, co přijme malé děcko. Dnes se už neptá.
Nemohu ho opustit
Mám svoji rodinu, která je naštěstí podporující. Děti mají rády strejdu, i když vědí, že je jiný. V podstatě s nimi si rozuměl, když byly menší, mentálně na tom byli stejně.
Dnes jsou děti dospělé, ale rády se strejdou pomohou a vracejí se samy do dětství, když občas spolu blbnou. Vím však, že po nich nemohu chtít, aby tu péči vzaly za mě, až já nebudu. A toho se bojím.
Když jsme s těžkým srdcem bráchu odvezli do zařízení, protože jsme mu nemohli věnovat 100 % času denně, nezapomenu, jak se na mě tehdy díval. Beze slov. Jen ty jeho oči. Velké, smutné, nechápající. Dnes je zvyklý. Je tam o něj dobře postaráno.
Dostává najíst, má čisté oblečení, režim, má rád sestřičky i své kamarády. Ale chybím mu, vím to. Když přijedu, usmívá se. Je však zvyklý, že stále má někoho, na koho je zvyklý odmala. A mě napadá, co se stane, až tady nebudu.
Jak to bude?
V ústavu je sice v bezpečí, ale vím, že když za ním nejezdím, stává se neklidným. Někdy se počůrá, jindy křičí a bouchá do zdi. Já jediná ho umím uklidnit. A až nebudu? Co Petr? Kdo mu zbude? Komu bude chybět?
Děti mi pomáhaly, ale vím, že ke strýci takový vztah nemají, a i manžel to vše dělal kvůli mně. Někdy si říkám, že brácha možná zapomene. On málo mluví, ale pamatuje si.
Až odejdu, zůstane na světě v podstatě sám mezi lidmi, kteří dělají jen svou práci. A já nebudu moct vysvětlit, že Pavel má rád knedlíky jen s borůvkami a že usíná jen tehdy, když jeho plyšák leží za jeho zády.
Johana M. (65), Ústí nad Labem
