Nemám ráda kolotoče a houpačky, a tak jsem namísto toho, abych navštívila pouť, doma vařila. Ale můj muž se začal chovat podivně.

Když přijeli kolotočáři, byl to pro obyvatele našeho městečka impulz, aby zamkli dcery na deset západů.

Můj muž Ivan znervózněl, když se na náměstíčku rozezněly z reproduktorů odrhovačky a rozblikala světýlka, viditelná z dálky. Vědělo se, že kolotočáři jsou na ženské, a nikdo si nepřál, aby mu, nedej bože, sváděli dceru.

„Zuzano,“ mluvil manžel naší holce do duše, „jsou tady zase už světští, ne, aby ses s nima bavila. Víš, jak by to dopadlo? Chtěla bys mít za muže kolotočáře?“ Pubertální dcera ohrnula nosík a prohlásila, že kdyby byl hezkej, tak klidně.

Zbláznil se

K mému úžasu to však nebyla Zuzana, kdo se ochomýtal kolem kolotočářů. To můj muž byl stále častěji viděn u střelnice s pěknou ženštinou oblých tvarů. Předváděl se, jaký je vynikající střelec, kasal se, že na vojně byl ve střelbě nejlepší.

Pořád se chichotali a něco si vykládali. Lidé mi to pověděli. Mně kolotoče odjakživa lezou na nervy, poutě nenavštěvuji. Zatímco jsem doma vařila, přišla referovat sousedka. Manžela mi prý očarovala zmalovaná komediantka. Bohužel si toho všimla i Zuzana.

„Tak táta mě varuje před kolotočáři,“ divila se, „a sám je přilepenej na střelnici.“ To už ve mně hrklo. Zbláznil se ten Ivan? Když nepřišel domů ani na noc, pochopila jsem, že legrace skončila.

A že mám vážný problém. Doteď byl laskavý, spořádaný muž, vzorný táta naší dcery. Nepil, nekouřil, do hospody zabloudil jen výjimečně. Co to do něj proboha vjelo?

Toulavý kocour

Vrátil se ráno, zrovna jsme se Zuzanou snídaly. „No tati!“ vyčítavě vyhrkla. Vypadal hrozně, jako toulavý kocour. „Co to má znamenat?“ zasyčela jsem. Usadil se ke stolu a poprosil o kávu. „Neuděláme ti ani kafe, dokud to nevysvětlíš!“ ječela Zuzana.

„Chudák máma, je smutná.“ Těžce si povzdychl. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. Ujistil, že s dámou ze střelnice nic neměl, jen si povídali a popíjeli v hospodě, kde pak i usnul. „To chlapi,“ dodal. „Pořád melou, jakej jsem suchar.

Do hospody nezajdu, na žádnou ženskou se ani nekouknu. Chtěl jsem jim dokázat, že jsem taky pořádnej chlap. Ale nejsem, ani pít neumím, mám hroznou kocovinu.“ Vypadal úplně zničeně.

Poslaly jsme ho spát a ubezpečily ho, že si ho vážíme, i když nechodí do hospody a nezaplétá se se ženami. Radši budu mít doma suchara, než záletníka!

Helena (67), Táborsko