Měli jsme s Adamem krásné manželství a věřili, že spolu zestárneme. Jenže do naší lásky zasáhl tragický osud.

Byli jsme s mým milovaným Adamem natolik propojeni, že poté, co můj muž zemřel, se snažil navázat se mnou spojení. Po měsíci strašidelných jevů věřím, že duše existuje i bez těla. Největší hrůzu jsem prožila na chodbě před zrcadlem!

Láska ze střední školy

Pokud s někým prožijete nádherných pětatřicet let, zvyknete si, že se stane každodenní součástí vašeho života.

Svého manžela jsem si vzala v devatenácti letech, poznali jsme se na střední škole a okamžitě jsme se do sebe zamilovali, a byl to ode mě šťastný krok. Adam byl klidný, rozvážný, nikdy se nehádal.

Jeden pro druhého

Manžel mi byl vždy oporou, ve všem jsem mu mohla věřit a také se na něj spolehnout. Všechny složité životní situace jsme spolu dokázali vyřešit. Vychovali jsme dvě dcery.

Naše pouto bylo tak silné, že jsme si navzájem slíbili, co bude, až jeden z nás zemře. Že si zůstaneme věrní i po smrti a nebudeme si hledat nového partnera či partnerku.

Urnu jsem uložila do vitríny

Silný srdeční záchvat zastihl Adama jednoho odpoledne na cestě domů. Záchranná služba ho odvezla do nemocnice, kde ležel v kómatu. Hned jsem tam za ním jela a dalších dvacet čtyři hodin si uchovávala naději, že Adam tu bitvu vyhraje.

Bohužel mi pak z nemocnice zavolali, že zemřel. Naše sny o společném stáří byly najednou pryč. Probrečela jsem spoustu hodin kvůli tomu, že jsme se nestačili rozloučit.

Do pohřbu, který mi pomohly zařídit dcery se svými rodinami, jsem byla neschopná cokoliv dělat. Ani do práce jsem nechodila. Byla jsem jako tělo bez duše.

Dva týdny nato jsem si přivezla domů urnu a vystavila ji do vitríny, kde si Adam kdysi udělal malý památník s fotografiemi z mládí.

Za dveřmi nikdo nebyl

Ode dne, kdy jsem tam urnu uložila, se začaly dít záhadné věci. Nejprve několikrát zazvonil zvonek u dveří, ale když jsem šla otevřít, nikdo tam nebyl.

Mohla jsem podezřívat nějaké školáky z hloupé legrace, jenže pak se zvonek ozval sám od sebe, když jsem stála přímo u vchodu. Současně jsem pocítila jakýsi závan studeného vzduchu, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Zlobil se snad jeho duch?

S Adamem jsme se občas bavili o různých věcech, včetně těch nadpřirozených. Ani jeden z nás nevěřil, že po smrti může něco dále existovat. Pod vlivem dalších událostí jsem ale o původním názoru začala čím dál více pochybovat.

Říkala jsem si, že se duch mého manžela možná toulá po místech, kde strávil tolik let. Třeba se zlobí, že jsem urnu neumístila na hřbitově, ale nechala jsem si ji doma.

V noci mě pak začalo pravidelně probouzet vytí psa ze sousedství. Nikdy předtím se takto nechoval, až nyní. Nahánělo mi to strach.

Manželův oblíbený pořad

V bytě se pak odehrávaly další tajemné a nevysvětlitelné věci. Náhle se třeba objevil na kuchyňském stole Adamův oblíbený román. Já jsem ho tam ale nedala!

Dvakrát se také stalo, že se sama od sebe zapnula televize, naladěná na manželův oblíbený pořad. Bylo to, jako by mi neustále chtěl Adam připomínat svoji existenci nebo přítomnost své duše.

Největší hrůza měla teprve přijít

Začala jsem se z toho citově hroutit. Byt, kde jsem se do té doby cítila nejlépe na světě, se pro mě stával místem strachu a nejistoty. To nejhorší ale mělo teprve přijít! V bytě jsme měli několik zrcadel, to největší, jak to tak bývá, na chodbě.

Když jsem kolem něj jednoho večera procházela, zdálo se mi, že jsem zahlédla něco divného. Podívala jsem se do zrcadla a vykřikla hrůzou. Dívala se na mě odtamtud Adamova pobledlá tvář! Zmocnila se mě panika a z bytu jsem nejprve utekla.

Psychicky jsem byla vyčerpaná

Po návratu domů jsem raději zrcadlo z chodby odstranila. Dalším projevům Adamovy duše jsem tím ale nezabránila. Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit, aby mě lidé nepovažovali za blázna. Cítila jsem se ovšem čím dál víc psychicky vyčerpaná.

Dcery, se kterými jsem se pravidelně vídala, to přičítaly mému zármutku nad Adamovou smrtí. Po měsíci jsem byla skoro na dně. Rozhodla jsem se proto udělat gesto, které by vše mohlo vyřešit.

Manželovu urnu jsem přemístila do rodinné hrobky. Ukázalo se, že to byl správný krok, protože od té doby všechny stopy Adamovy posmrtné přítomnosti ustaly.

Naše duše se znovu setkají

Dnes se na ony tajuplné a hrůzostrašné události dívám trochu klidněji a s větším nadhledem. Se smrtí svého životního partnera jsem už vyrovnaná, i když mi samozřejmě chybí každičký den.

Díky tomu strašidelnému měsíci, který jsem prožila, jsem ale přesvědčená, že se naše duše po mé smrti znovu setkají.

Marcela P. (59), Vyškov