Byli jsme s Tondou každý jiný, on ze statku, já z města. Bála jsem se, že jsme příliš rozdílní, než abychom spolu mohli žít.

Skoro celé léto jsem tehdy probrečela. Byla jsem nešťastná, i když zase naopak chvílemi šťastná, zasněná a zamilovaná. Byli jsme s Tondou jako oheň a voda.

Maminka mě utěšovala, že láska hory přenáší a všechno spraví, jenomže budoucí tchyně si zjevně myslela opak. Byla to selka ze zemědělského rodu, posuzovala ženy podle toho, jak se umí postavit k práci, jak jim nakyne těsto na koláče či zda správně podojí krávu.

Pro Tondu měla dávno vyhlédnutou nevěstu podle svých představ, copatou Hanku, která zvládla za den tolik práce, kolik neodvedu za celý život.

Tonda Hankou pohrdl a na seznamovací nedělní oběd přivedl mě, holku z centra města, která krávy znala jen z dokumentárních filmů o venkově a na pole chodila leda tak o prázdninách krást kukuřici.

Fiflena z města

Tohle nebude fungovat, řekla jsem si v duchu, když jsem vystoupila na autobusové zastávce v Tondově vesnici.

Stály tu dvě babičky, které jsem v životě neviděla, a téměř jednohlasně mě poučily, že Tonda už přece jednu nevěstu má, Haničku, a tak ať se laskavě otočím a vrátím se, odkud jsem přišla.

Když jsem zvedla oči k jednomu z mála zdejších stavení, zdálo se mi, jako by se za oknem mihl stín copaté dívky. Na dvoře před ohromným barákem Tondových rodičů mě honila nějaká obluda, nic takového jsem nikdy v životě neviděla. Vydávala neslýchané zvuky.

Křičela jsem o pomoc. Vyběhli Tonda a jeho matka. Nestvůru někam zavřeli. „To byl jen krocan, slečno,“ suše podotkla selka a jedovatě si mě změřila.

„Asi se mu nelíbily vaše červené šatičky,“ dodala a nesouhlasně se zadívala na purpurové minišaty a střevíčky na vysokém podpatku. „Pozor, ať se u nás neumažete,“ pravila suše. Nedělní oběd byl k nepřežití. Tondovi rodiče neustále žalostně vzdychali.

Abych se zavděčila, chválila jsem pečené kuře se šťouchaným bramborem, leč selka mi ublíženě sdělila, že jíme králíka. Zeptala se, zda pomáhám rodičům a jak trávím volný čas.

Něco jsem si vymyslela, doma hlavně chtěli, abych se dobře učila, nic víc, a volný čas jsem trávila v zimě po hospodách, v létě u táborových ohňů při kytaře. Pak už jsme s Tondou radši vypadli.

Bezpečná vzdálenost

„Hele, nejsme si souzeni,“ špitla jsem. „Když se chce, všechno jde,“ mínil Tonda. Měl pravdu. Po Tondově promoci na zemědělského inženýra jsme se odstěhovali sto padesát kilometrů od jeho rodné vesnice.

Takovou vzdálenost od tchyně každému doporučuji. Vidíme se málokdy, na Vánoce, na Velikonoce, o narozeninách, a naše vztahy jsou neutrální.

Romana J. (66), Olomouc