Organizovala jsem třídní sraz po 45 letech, na který přišel pohledný muž, kterého jsem nepoznala. Málem jsem ho vyhodila.

V restauraci, kde jsme měli mít sraz, jsem zamluvila rezervaci salonku. Seděla jsem u stolu u dveří a inkasovala po příchozích určitou částku za objednané občerstvení. Někteří spolužačky a spolužáci tam už byli.

Najednou nahlédl a začal se hrnout dovnitř podnapilý muž, který celou dobu seděl v restauraci. Vykázala jsem ho a za chvíli přišel jeho kumpán, kterého jsem také vyhodila. A v tu chvíli se objevil další neznámý chlap.

„Pane, tady máme dnes uzavřenou společnost,“ řekla jsem. On se chvíli na mě upřeně díval, tak jsem mu znovu zopakovala, že se tu dnes koná večírek. On mě však objal se slovy:

„Aleno, tys mě vážně nepoznala?“ „Nevím, který jsi, vážně si nevzpomínám,“ odpověděla jsem hodně rozpačitě. „Přece Martin, seděl jsem v lavici za tebou celé ty roky!“

Neskutečná proměna

Nemohla jsem uvěřit, že se z toho tehdy hubeného kluka s uhrovitým čelem a mastnými vlasy stal takový pěkný mužský. Na šedesát let vypadal velice dobře. Neviděla jsem ho desítky roků, vlastně od základky naposledy.

Na srazy nechodil, jezdil s kamionem. Všichni jsme se dobře bavili a při loučení jsme se domluvili, že se za pět let uvidíme znovu.

Náhodné setkání

Asi za dva týdny po srazu jsem zaparkovala na náměstí a šla si něco vyřídit na úřad. Když jsem se vracela k autu, potkala jsem Martina. „Ahoj, co ty tady?“ podivila jsem se. Jak mi bylo známo, tak bydlel sto kilometrů daleko.

„Dobří holubi se vracejí,“ řekl se smíchem a dodal, že si u nás ve městě koupil byt a stěhuje se sem. Prý ho v severních Čechách už nic nedrží, za měsíc jde do důchodu a dcera zůstává v Anglii, našla si tam známost, budou se brát a do Čech se prý vrátit nechce.

Je pozvaný na svatbu, ale samotnému se mu tam nechce. Navrhl, ať jedu s ním. Připadalo mi to pošetilé, vždyť jsme ani spolu nechodili. Svěřil se mi, že jsem byla jeho láskou už od páté třídy. Že se mi tenkrát vůbec nelíbil, jsem samozřejmě nepřiznala.

Hned dvě svatby

To naše setkání nebylo poslední. Užívali jsme si volna v důchodu, jezdili na kolech, navštěvovali různé akce a spolu jeli na svatbu Kamile. Pronajala jsem svůj byt a přistěhovala se k Martinovi.

Po roce a půl přijela Kamila pro změnu na naši svatbu a my poznali naše vnouče. Jsme spolu s Martinem přes pět let a náramně nám to spolu klape.

S čím si mě však můj muž stále dobírá, je, že jsem ho mermomocí chtěla vyhodit z večírku. „Tak to by byla opravdu škoda,“ říká se smíchem. A má pravdu.

Alena L. (70), jižní Čechy