Bylo mi přes čtyřicet let a moje naděje na založení rodiny se pomalu rozplývaly. Pak ale do našeho sdružení vstoupil Martin a všechno bylo jinak.

Mikuláš, který se konal před šesti lety, mi obrátil život vzhůru nohama. Ze dne, který měl být jen další dobročinnou akcí, se stalo snad to nejlepší, co mě kdy potkalo.

Pohádková akce

Pracovala jsem jako dobrovolnice v dětském domově, a když jsem měla čas, chodila jsem tam vypomáhat.

Stalo se pro mě tak každoroční tradicí, že na Mikuláše jsem se spojila s dalšími dobrovolníky a společně jsme pro děti bez rodin připravili nezapomenutelnou pohádkovou akci.

Dělala jsem dětem radost

Pokaždé jsem se převlékla za anděla, připravila si pro děti zábavné hry a dobré pohoštění a na závěr akce samozřejmě i nadílku. Bylo to pro mě jako za odměnu. Mikuláš se brzy stal mým oblíbeným dnem, protože jsem milovala dětem dělat radost.

Nový dobrovolník

Minulý rok se v naší už celkem ustálené partě dobrovolníků objevila nová tvář. Byl to muž ve středním věku, který nám měl dělat nového Mikuláše, protože ten původní si zranil nohu a musel zůstat doma.

Hned na první pohled mě velmi okouzlil – měl delší, ale upravené vousy, tmavé, pronikavé oči a nádherný smích. „Tak vy jste prý náš nový Mikuláš,“ přišla jsem se s ním přivítat na začátku dne. Usmál se na mě a podal mi ruku.

„To jsem, ale pro vás bych byl raději Martin,“ usmál se na mě a já se neubránila návalu rumělce do tváře. „Magda,“ přijala jsem jeho ruku a moje malá dlaň zmizela v té jeho, teplé a velké.

Ten jediný dotek stačil a já jsem věděla, že tohoto muže se již nechci pustit. Celé odpoledne a i počínající noc jsme spolu strávili obšťastňováním dětí. Zadávali jsme jim zábavné úkoly, krmili je dobrým jídlem a vyprávěli smyšlené dobrodružné historky.

Vy jste manželé?

Martin byl naprosto skvělý, své role se zhostil perfektně – na první pohled budil respekt a byl trochu rezervovaný, když ale děti byly hodné, roztál a odhalil jim zářivý úsměv a přátelskou osobnost.

„Mikuláši, ty a anděl jste manželé?“ zeptalo se ho náhle jedno dítě, když jsme vedle sebe seděli u stánku. Martin se na mě podíval a nemohla jsem si nevšimnout, jak mu cukl koutek.

„Ještě nejsme,“ zavrtěl hlavou. „Ale moc rád bych tady anděla pozval později na svařák. Co ty na to?“ „Jo, jděte,“ začaly skandovat přítomné děti a mně se divoce rozbušilo srdce.

První rande

„Anděli, jděte s Mikulášem ven. Měli byste se vzít. Jděte na rande.“ „Děti rozhodly za mě,“ pokrčila jsem rameny a neubránila se úsměvu. „Tak mi asi nic jiného nezbývá. Ráda s tebou půjdu na svařák, Mikuláši.“

„To je skvělé,“ radovaly se děti. „Ale pozor, ať se k vám nepřidá i čert!“ „Nebojte,“ mrkl na ně Martin šibalsky. „Já bych svého anděla před čertem ochránil.“

Vzali jsme se

A tak jsem se seznámila se svým partnerem, nyní už manželem, Martinem. Hned na prvním svařáku, co jsme si spolu večer vypili, jsme si neskutečně sedli. Za celý svůj život jsem nepotkala někoho tak zábavného, sympatického a hodného, jako je Martin.

Je moje chybějící půlka. Martin se stal toho roku mým nejhezčím dárkem pod stromečkem, jaký jsem si jen mohla přát. Vzali jsme se rok poté a nedlouho poté se nám narodil náš synek Adámek.

Jsme neskutečně šťastní, že se nám podařilo ještě počít miminko, díky kterému je naše rodinné štěstí úplné.

Magda F. (50), Třebíč