Domů     Opustila jsem první miminko!
Opustila jsem první miminko!
5 minut čtení

Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček…

Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly.

A pak jsem mezi nimi byla i já a bála jsem se, co ostatní řeknou. Že mi nikdo nepomůže, naopak mi budou házet klacky pod nohy. Myslím na to. Některé vzpomínky se snažím setřást, jiné držím pevně.

Ale to tajemství, které mě tíží jako kámen na hrudi, to tu stále je. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla. Ani svému muži, ani svým dětem. Nikomu.

Bylo mi sedmnáct

Jen rodiče to nakonec věděli. Tehdy bylo léto. Dusné a nekonečné. Měla jsem vlasy do pasu, duši plnou snů a srdce zranitelnější, než jsem si uvědomovala. On byl starší. Okouzlující, s hlasem, který mě dovedl přesvědčit o čemkoliv. Milovala jsem ho.

A věřila jsem, že on miluje mě. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, přišel strach. Ne ten dětský strach ze tmy nebo bouřky. To byl jiný strach. Hluboký, ochromující. Rodiče to nesli těžce. Nezlobím se na ně, doba byla jiná a já byla jejich ostuda.

Přes noc jsem se z bezstarostné dívky proměnila v problém, který museli řešit i moji rodiče. Otec se mnou několik týdnů nemluvil, matka mě jen mlčky pozorovala, jako by přemýšlela, jestli mě vůbec zná. Podpořili mě, ale spíš, abych ustála ztrátu.

Ani nenaznačili, že pokud chci mít to malé, mohu si ho nechat. Je jedno, jestli vám je 17 nebo 27 let. Milující matka tuto podporu potřebuje kdykoli. Vím to. Vzdát se snu o autě, rodinném domě, pokud na to nemáte, lze. Ale dítě je něco jiného.

Utajený porod a pak nic

Porod proběhl v tajnosti. Bylo to malé město a máma zařídila, aby mě převezli do porodnice o tři okresy dál. Nikdo se neměl nic dozvědět. Narodil se chlapec, můj syn. Můj první syn. Držela jsem ho v náručí jen dvacet minut.

Hleděla jsem na jeho drobné prstíčky, zvedal hlavičku a hledal mě očima, které měly stejnou barvu jako ty moje. Pojmenovala jsem ho Adam. A už slzím. Jak to, že mě dnes už nehledá? Kde je moje miminko? Dali mi tehdy podepsat papíry.

Matka mi vysvětlovala, že nemáme peníze, že by mu bylo líp jinde. Já jen kývala, protože jsem už neměla sílu odporovat. Byla jsem mladá a nevěděla jsem, jak mě to bude tížit ve třiceti i dnes. Skoro v sedmdesáti.

Život šel dál…

A tak odešel. Můj Adam. A já šla domů bez něj. Tak prázdná. Za sedm let jsem se vdala. Michal byl dobrý, laskavý a milující muž. Chtěl rodinu a já mu ji dala. Měli jsme tři děti, Lucii, Tomáše a Klárku. Miluju je víc, než bych kdy dokázala vyjádřit.

Byli mým novým začátkem, i když hluboko uvnitř jsem věděla, že ten první začátek mě nikdy neopustí. Nikdy jsem Michalovi neřekla pravdu. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože jsem měla strach, že bych ho zklamala.

A taky jsem se bála, že by mě děti viděly jinýma očima. Vždyť jak by mohly pochopit, že jsem se svého dítěte vzdala? Mlčela jsem roky, dnes to jsou desetiletí.

Co kdyby mě hledal?

Někdy v noci se probudím a jen tak sedím na posteli. V hlavě mi víří otázky, které si pokládám už desítky let. Co když mě hledá? Co když na mě čeká? Anebo mě nenávidí? Snad by mě našel. Třeba mě nehledá. Jednou jsem se pokusila najít já jeho.

Mé tři děti byly malé. Měla jsem jen jeho datum narození, jméno, které mu možná dávno někdo změnil, a vzpomínku na nemocnici, která už tehdy neexistovala. Nešlo to ale lehce. A já se lekla a řekla jsem si, že to tak asi mělo být.

Chtěla bych ho vidět

Lucie je učitelka, Tomáš má dvě děti, staví dům a Klárka je v zahraničí, voláme si skoro každý den. Jsou úžasní a já je miluju. Ale pořád si říkám, kde je Adam. Proč mě nehledá?

Proč necítí, že někde ve světě žije žena, která na něj myslí každý den? Možná se má dobře, má svou rodinu. Možná má pocit, že jeho matka ho nikdy nechtěla. A to je to, co mě bolí nejvíc.

Chci jim to všechno říct

Sedím teď v obýváku a čekám, až přijdou na návštěvu. Pozvala jsem všechny děti na oběd. Michal už nežije, odešel před třemi lety. Stále ho miluji, stále mi chybí a bolí mě, že neznal mé tajemství. Proto si říkám, že nechci mít tajemství i před dětmi.

Mám nutkání jim vše říct. Představuju si, jak se jim podívám do očí a řeknu: „Měla jsem syna. Jeho jméno bylo Adam. A nikdy jsem na něj nepřestala myslet.“ No, a pak si to rozmyslím.

Bojím se. Možná budou zklamané, snad mi odpustí. I když se konejším, stejně vezmu zpátečku. Sama jsem zvědavá, jestli to někdy zvládnu. Zda prolomím strach.

Uvidím ho ještě?

A stejně tak koketuju s myšlenkou, že si najdu jeho. Mého syna. Sním, že mi pomohou děti. Jsou mladší, tak budou mít více nápadů. A pak se sourozenci seznámí a obejmou se.

Naivní? Možná. Sním a doufám, že mu někdy řeknu alespoň: „Odpusť mi. Milovala jsem tě a nikdy jsem na tebe nezapomněla. Věř mi, prosím.“

Mirka D. (67), Hradec Králové

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,
3 minuty čtení
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem šla naposledy za mojí dcerou, abych se s ní rozloučila. Ta bolest byla nesnesitelná. Najednou jsem si uvědomila, že už tu prostě není. Moje dcera Petra byla zdravá, chytrá a krásná dívka. Nepřekvapovala nás žádnými problémy v dospívání, a když dospěla, byla úspěšná a měla jasné plány. Vypracovala se, našla si dobré zaměstnání a potkala Pavla, se kterým plán
2 minuty čtení
Dětství na vsi jsem nesnášela. Nebyla jsem proto ani na jednom třídním srazu. Teď je mi líto, že většinu spolužáků už nikdy neuvidím. Hned, jak to bylo možné, jsem se z té vesnice odstěhovala. Život tam byl středověk. Chtěla jsem do velkého světa, chodit do divadel, na koncerty, setkávat se se slavnými lidmi. A tak jsem si vzala o dvacet let staršího, rozvedeného inženýra, který měl u nás na vs
3 minuty čtení
Ten psík se objevil u našich vrat zničehonic. Nedal se odehnat. Netušili jsme, jak moc nám jednou pomůže a odmění se za to, že jsme mu dali najíst a napít. Bylo to krátce po narození naší malé Janičky. Měli jsme tehdy už tříletého synka Petříka ale s bydlením to vypadalo špatně. Peněz jsme moc neměli a na státní byt se čekalo dlouho. Proto jsme vzali zavděk podkrovím mého rodného domku a bydlel
2 minuty čtení
Je těžké to přiznat, protože spolu máme děti. Ale upřímně, vztah s Ondřejem byl omyl. Vzali jsme se víc z vděku než z opravdové lásky. Tenkrát šlo o nehodu. Můj otec jel na motorce, když ho srazilo auto. Ondřej byl shodou okolností poblíž. Neváhal, zastavil a okamžitě mu poskytl první pomoc. Táta byl na tom špatně a ztratil hodně krve. Potřeboval urgentně dárce. Ondřej měl stejnou krevní sku
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Špičkový diagnostik Josef Thomayer spojuje vědu se srdcem
epochaplus.cz
Špičkový diagnostik Josef Thomayer spojuje vědu se srdcem
Lékař, učitel, vizionář. Josef Thomayer patří mezi nejvýraznější osobnosti české medicíny přelomu 19. a 20. století. Je mužem, který dává do své práce celou duši. Svůj talent piluje na studijních cestách po Evropě: ve Vídni, Berlíně, Paříži i Londýně, kde se setkává s tehdejšími špičkami medicíny. Místo pohodlného přebírání cizích postupů si Josef Thomayer (1853–1927)
Barevný podzim v srdci Šumavy
epochanacestach.cz
Barevný podzim v srdci Šumavy
Příroda je tu tak divoce veselá, až se vám chce radostí vykřiknout. V tomto období navíc září pestrou škálou barev. Šumavské Povydří si v tento čas nelze nezamilovat. Hluboké údolí řeky Vydry charakterizují husté šumavské hvozdy a neustále zvonivě zurčící voda, která vede vašekroky lépe než nějaká GPS. Naučná stezka Povydří je jedna z nejkrásnějších,
Johann Strauss mladší se bál průvanu
historyplus.cz
Johann Strauss mladší se bál průvanu
Už za svého života byl tak slavný, že o něm hovořili jako o králi. Pokud mají valčíky své království, Johann Strauss mladší je v něm na věčné časy nezpochybnitelným panovníkem. Majitel vídeňského orchestru a skladatel Johann Strauss (1804–1849) má uměleckých genů na rozdávání. Hned tři jeho synové se vydávají na hudební dráhu. Nejmladší Eduard (1835–1916) i
Po smrti matky spadl Pitt na dno. Kdo ho utěší?
nasehvezdy.cz
Po smrti matky spadl Pitt na dno. Kdo ho utěší?
Herec z filmu Pán a paní Smithovi Brad Pitt (61) si prochází obrovsky těžkým obdobím. Odešla mu totiž na věčnost jeho milovaná maminka Jane Etta (†84), která mu byla celoživotní oporou. Byla to práv
Ledová káva s vůní kokosu
tisicereceptu.cz
Ledová káva s vůní kokosu
V horkých dnech je sklenice ledové kávy přesně to, co k pořádnému relaxu potřebujete. Tahle je navíc luxusní a bez laktózy. Ingredience 500 ml espressa 500–750 ml kokosového mléka 2–4 lžíce me
Kosmické horizonty: Co přinese příštích 50 let ve vesmíru?
21stoleti.cz
Kosmické horizonty: Co přinese příštích 50 let ve vesmíru?
Zpráva Space: 2075, kterou nedávno publikovala britská Royal Society, přináší odvážný, ale vědecky podložený pohled na to, kam se může lidstvo v příštím půlstoletí posunout v oblasti kosmického výzkum
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Divadlo BRAVO! slaví sté výročí Armagedonem: Nový cirkus, humor a úvahy o konci světa
epochalnisvet.cz
Divadlo BRAVO! slaví sté výročí Armagedonem: Nový cirkus, humor a úvahy o konci světa
PRAHA – Divadlo BRAVO! (dříve Branické divadlo) si ke stému výročí založení nadělilo inscenaci, která tematicky míří k tomu nejzazšímu horizontu lidské existence: ke konci světa. Premiéra inscenace Armagedon: Poslední derniéra, v níž se snoubí nový cirkus, tanec a mluvené slovo, nabídne divákům nevšední reflexi poslední hodiny života. Premiéra proběhne 14. listopadu 2025. Inscenace v režii Petra Horníčka a pod produkčním křídly souboru Losers
Kokrhání kohouta věstilo neštěstí
skutecnepribehy.cz
Kokrhání kohouta věstilo neštěstí
Odmala mám ráda slepice. Do chovu jsem si proto pořídila i pěkného, robustního kohouta, který mě ale postupem času přiváděl k údivu. Bydlím s manželem na vesnici v malém domku se zahradou, kde jsem donedávna chovala sedm slepic. Není nad čerstvá domácí vajíčka. Ta jsou velkým plusem, ale měla jsem zároveň moc ráda i slepice jako takové. Dávala jsem jim
SEW: Největší hodinářská show střední Evropy opět žádá o pozornost
iluxus.cz
SEW: Největší hodinářská show střední Evropy opět žádá o pozornost
V elegantních sálech pražského paláce Žofín se 7. a 8. listopadu odehraje jedenáctý ročník výstavy výjimečných hodinek Salon Exceptional Watches. Exkluzivní setkání, kde se hodinky nestávají pouhým uk
Krásy českých hor
nejsemsama.cz
Krásy českých hor
Když se vám nechce k moři ani do města, české hory vám nabídnou přesně to, co potřebujete. Ticho, vůni lesa a čas jen pro sebe. Naše české hory jsou pro všechny, bez rozdílu věku i fyzických schopností. Každý si tu najde tu svou trasu, která mu bude nejvíc vyhovovat. Jsou místem klidných procházek, posezení v
Roanoke: Historie zmizelé kolonie v Severní Karolíně
enigmaplus.cz
Roanoke: Historie zmizelé kolonie v Severní Karolíně
V roce 1587 dorazila skupina více než 100 anglických osadníků na ostrov Roanoke, ležící u pobřeží dnešní Severní Karolíny. Vedl je guvernér John White, který měl za úkol založit první trvalou anglicko