Domů     Opustila jsem první miminko!
Opustila jsem první miminko!
5 minut čtení

Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček…

Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly.

A pak jsem mezi nimi byla i já a bála jsem se, co ostatní řeknou. Že mi nikdo nepomůže, naopak mi budou házet klacky pod nohy. Myslím na to. Některé vzpomínky se snažím setřást, jiné držím pevně.

Ale to tajemství, které mě tíží jako kámen na hrudi, to tu stále je. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla. Ani svému muži, ani svým dětem. Nikomu.

Bylo mi sedmnáct

Jen rodiče to nakonec věděli. Tehdy bylo léto. Dusné a nekonečné. Měla jsem vlasy do pasu, duši plnou snů a srdce zranitelnější, než jsem si uvědomovala. On byl starší. Okouzlující, s hlasem, který mě dovedl přesvědčit o čemkoliv. Milovala jsem ho.

A věřila jsem, že on miluje mě. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, přišel strach. Ne ten dětský strach ze tmy nebo bouřky. To byl jiný strach. Hluboký, ochromující. Rodiče to nesli těžce. Nezlobím se na ně, doba byla jiná a já byla jejich ostuda.

Přes noc jsem se z bezstarostné dívky proměnila v problém, který museli řešit i moji rodiče. Otec se mnou několik týdnů nemluvil, matka mě jen mlčky pozorovala, jako by přemýšlela, jestli mě vůbec zná. Podpořili mě, ale spíš, abych ustála ztrátu.

Ani nenaznačili, že pokud chci mít to malé, mohu si ho nechat. Je jedno, jestli vám je 17 nebo 27 let. Milující matka tuto podporu potřebuje kdykoli. Vím to. Vzdát se snu o autě, rodinném domě, pokud na to nemáte, lze. Ale dítě je něco jiného.

Utajený porod a pak nic

Porod proběhl v tajnosti. Bylo to malé město a máma zařídila, aby mě převezli do porodnice o tři okresy dál. Nikdo se neměl nic dozvědět. Narodil se chlapec, můj syn. Můj první syn. Držela jsem ho v náručí jen dvacet minut.

Hleděla jsem na jeho drobné prstíčky, zvedal hlavičku a hledal mě očima, které měly stejnou barvu jako ty moje. Pojmenovala jsem ho Adam. A už slzím. Jak to, že mě dnes už nehledá? Kde je moje miminko? Dali mi tehdy podepsat papíry.

Matka mi vysvětlovala, že nemáme peníze, že by mu bylo líp jinde. Já jen kývala, protože jsem už neměla sílu odporovat. Byla jsem mladá a nevěděla jsem, jak mě to bude tížit ve třiceti i dnes. Skoro v sedmdesáti.

Život šel dál…

A tak odešel. Můj Adam. A já šla domů bez něj. Tak prázdná. Za sedm let jsem se vdala. Michal byl dobrý, laskavý a milující muž. Chtěl rodinu a já mu ji dala. Měli jsme tři děti, Lucii, Tomáše a Klárku. Miluju je víc, než bych kdy dokázala vyjádřit.

Byli mým novým začátkem, i když hluboko uvnitř jsem věděla, že ten první začátek mě nikdy neopustí. Nikdy jsem Michalovi neřekla pravdu. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože jsem měla strach, že bych ho zklamala.

A taky jsem se bála, že by mě děti viděly jinýma očima. Vždyť jak by mohly pochopit, že jsem se svého dítěte vzdala? Mlčela jsem roky, dnes to jsou desetiletí.

Co kdyby mě hledal?

Někdy v noci se probudím a jen tak sedím na posteli. V hlavě mi víří otázky, které si pokládám už desítky let. Co když mě hledá? Co když na mě čeká? Anebo mě nenávidí? Snad by mě našel. Třeba mě nehledá. Jednou jsem se pokusila najít já jeho.

Mé tři děti byly malé. Měla jsem jen jeho datum narození, jméno, které mu možná dávno někdo změnil, a vzpomínku na nemocnici, která už tehdy neexistovala. Nešlo to ale lehce. A já se lekla a řekla jsem si, že to tak asi mělo být.

Chtěla bych ho vidět

Lucie je učitelka, Tomáš má dvě děti, staví dům a Klárka je v zahraničí, voláme si skoro každý den. Jsou úžasní a já je miluju. Ale pořád si říkám, kde je Adam. Proč mě nehledá?

Proč necítí, že někde ve světě žije žena, která na něj myslí každý den? Možná se má dobře, má svou rodinu. Možná má pocit, že jeho matka ho nikdy nechtěla. A to je to, co mě bolí nejvíc.

Chci jim to všechno říct

Sedím teď v obýváku a čekám, až přijdou na návštěvu. Pozvala jsem všechny děti na oběd. Michal už nežije, odešel před třemi lety. Stále ho miluji, stále mi chybí a bolí mě, že neznal mé tajemství. Proto si říkám, že nechci mít tajemství i před dětmi.

Mám nutkání jim vše říct. Představuju si, jak se jim podívám do očí a řeknu: „Měla jsem syna. Jeho jméno bylo Adam. A nikdy jsem na něj nepřestala myslet.“ No, a pak si to rozmyslím.

Bojím se. Možná budou zklamané, snad mi odpustí. I když se konejším, stejně vezmu zpátečku. Sama jsem zvědavá, jestli to někdy zvládnu. Zda prolomím strach.

Uvidím ho ještě?

A stejně tak koketuju s myšlenkou, že si najdu jeho. Mého syna. Sním, že mi pomohou děti. Jsou mladší, tak budou mít více nápadů. A pak se sourozenci seznámí a obejmou se.

Naivní? Možná. Sním a doufám, že mu někdy řeknu alespoň: „Odpusť mi. Milovala jsem tě a nikdy jsem na tebe nezapomněla. Věř mi, prosím.“

Mirka D. (67), Hradec Králové

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám. Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny. Byla vždycky odvážnější
3 minuty čtení
Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.
3 minuty čtení
Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla. Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička. Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hube
3 minuty čtení
Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství. Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství. Chodily jsme spolu na tanco
2 minuty čtení
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Duch na útěku: Příběh, kde se role oběti a pronásledovatele obrátily
enigmaplus.cz
Duch na útěku: Příběh, kde se role oběti a pronásledovatele obrátily
Dětská zvídavost je nesmírná. Ale co když se tříleté dítě rozhodne prozkoumat něco, co nemá žádné fyzické tělo? To se stalo Američance Diane Davis, jejíž setkání s nadpřirozenou entitou bylo jiné než
Vytáhli Sověti strůjce svých vesmírných úspěchů přímo z gulagu?
historyplus.cz
Vytáhli Sověti strůjce svých vesmírných úspěchů přímo z gulagu?
„Úchvatné!“ honí se hlavou Sergeji Koroljovovi, když zpoza ohradníku sleduje zkušební start německé rakety V-2. V říjnu 1945 sovětský konstruktér vidí vzlétnout velkou raketu vůbec poprvé v životě. Při pohledu na kolos stoupající k nebesům si uvědomí, že přesně tohle je cesta, jak dosáhnout dosud neuskutečněného a vynést člověka do vesmíru…   Američané měli Wernhera
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Čeští vědci „přesvědčili“ kmenové buňky tvořit zubní tkáň
21stoleti.cz
Čeští vědci „přesvědčili“ kmenové buňky tvořit zubní tkáň
Často propíraným tématem poslední doby je léčba kmenovými buňkami. Jedná se o nediferencované buňky, které je možné získat třeba z tukové tkáně a které mají hojivé schopnosti, jichž lze za určitých ok
7 kroků, jak pečovat o pleť v horkém létě
nejsemsama.cz
7 kroků, jak pečovat o pleť v horkém létě
Léto je pro pleť výzvou – více slunce, tepla i potu, a přesto toužíte po zářivém vzhledu, svěžesti a hydrataci. Co zařadit do každodenní rutiny? V létě se pravidla každodenní péče o pleť mění. Pleť je vystavena vysokým teplotám, UV záření a suchu a make-up vydrží přece jen o trochu méně. Máme pro vás tipy
Objevte lokality, o nichž se říká, že mají léčivou moc
epochanacestach.cz
Objevte lokality, o nichž se říká, že mají léčivou moc
V Česku nalezneme nepočítaně míst s magickou energií. Zde jsou další z nich, která mají prý dokonce až léčivou moc! Nedokončený chrám dobije baterky V Panenském Týnci v okrese Louny má původně stát velkolepá stavba chrámu, ta však zůstává nedokončena. Přesto místo i nadále láká mnoho lidí a je důkazem, že není nutná přepychová výzdoba
V Monopolech se hrálo o svobodu
epochalnisvet.cz
V Monopolech se hrálo o svobodu
Zajatí britští letci se snaží nedat najevo svou radost. Právě k nim do německého zajateckého tábora doputoval zvláštní dárek – desková hra Monopoly. Nemá jim posloužit jen k ukrácení času. Pomůže jim k útěku.   „Je vaší povinností pokusit se o útěk ze zajetí,“ vtloukali britským vojákům do hlavy při výcviku. Někteří z nich, většinou letci, dostávali za druhé
Skončí Aneta Krejčíková brzy na mizině?
nasehvezdy.cz
Skončí Aneta Krejčíková brzy na mizině?
Po rozchodu s tělocvikářem Ondřejem Rančákem (40) se těšila na nový začátek. Jenže teď prý Aneta Krejčíková (34) začíná svých činů pomalu litovat. Je to teprve pár měsíců, co se rozhodla pro rázný kro
Moje stará kočička za sebe přivedla náhradu
skutecnepribehy.cz
Moje stará kočička za sebe přivedla náhradu
Moje úžasná kočička Didi mě léta provázela životem. Ve chvíli, kdy cítila, že brzy nadejde její čas, se postarala o svého nástupce. Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička Didi se u nás rychle zabydlela. Rázem byla paní domu ona. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si
Zapékaný kozí sýr s jablkem a ořechy
tisicereceptu.cz
Zapékaný kozí sýr s jablkem a ořechy
S kozím sýrem Ivana Anderlová dokáže přímo čarovat. Zkuste i vy vykouzlit naprosto báječný pokrm podle jejího receptu. Ingredience 200 g kozího sýru 2 celozrnné bagetky nebo chléb 1 jablko ol
Sofistikované vrstvení
iluxus.cz
Sofistikované vrstvení
Ve světě módy platí jedno pravidlo: styl je způsob, jak říci světu, kdo jste – bez jediného slova. A právě sofistikované vrstvení šperků se stává nástrojem sebevyjádření, který oslavuje individualitu,
Gladiátoři: Život a smrt šampionů starověké arény
epochaplus.cz
Gladiátoři: Život a smrt šampionů starověké arény
Představte si dunění davu, ostrý lesk oceli a vůni krve mísící se s prachem v rozpálené aréně. Právě zde, v srdci Římské říše, se psaly osudy mužů, kteří byli zároveň obdivováni i odsuzováni – gladiátorů. Tito bojovníci, vhození do mlýnku na maso pro zábavu mocných a lidu, vedli život plný protikladů. Měli sice špičkovou lékařskou