Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla.

Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově.

Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla, že to na vesnici už nějak doklepu. Ostatně to jsem si vždycky přála.

Pořídím si psa a budu si s ním povídat, na zahradě vysadím hortenzie, po večerech budu sedávat na lavičce a koukat do větví ořešáků. Co mi bude chybět? „No nejspíš chlap,“ stručně se vyjádřila starší ségra.

„Po tom příšernym rozvodu nechci žádného ani vidět,“ odpověděla jsem. Práce bylo až nad hlavu, dům byl zchátralý, zahrada zanedbaná, v obchůdku, kde jsem byla zaměstnaná, se prodávalo i v sobotu dopoledne. Ale tak jsem to chtěla.

Aby mi práce vyhnala z hlavy vzpomínky a negativní myšlenky na všechny uplynulé katastrofy. Seznámila jsem se s místními, někteří mě varovali před kýmsi, kdo se jmenoval Pepa.

Sešlý elegán

Prý je to takový zdejší povaleč, zkrachovalý podnikatel a lamač ženských srdcí. Brzy jsem se s ním setkala, neboť do krámu přijde dříve či později každý. Pepa byl mírně sešlý elegán, ani staré montérky a čepice zmijovka mu neubraly na přitažlivosti.

Při každé návštěvě mě bavil historkami, které mě rozesmály až k pláči. Začala jsem se na jeho návštěvy těšit. Vyprávěl čím dál upřímněji. Pochopila jsem, že mu kdosi, stejně jako mně, zlomil srdce. Konkrétně jeho manželka.

Zamilovala se do jiného a od Pepy odešla, ač dělal všechno možné, aby si ji udržel, vždyť měli dceru. Ale nebylo to nic platné. Pepa rezignoval, nadělal dluhy, dal se na pití a odstěhoval se, aby neměl bývalou ženu na očích. Naše osudy byly podobné.

Neodešel

Rozhodně to nebyla láska na první pohled, trvalo dlouhou dobu, než jsem si dokázala přiznat, že mi, když odejde z obchodu, zoufale chybí.

Využila jsem tudíž toho, že mi do domu starou střechou zatékalo, a zeptala se Pepy, zda by si tam troufl vylézt a spravit to. Troufl si, a když se zas ocitl na pevné zemi, zeptal se, zda byla chatrná střecha jediným důvodem, proč jsem ho pozvala.

Se sklopenýma očima jsem ho ujistila, že to jediný důvod nebyl. Tak krásně se na mě usmál, až se mi málem podlomila kolena. Od té doby už z mého baráčku neodešel. Do roka jsme se pak vystřídali. V obchodě prodával Pepa a já jsem odešla na mateřskou dovolenou.

Dnes máme už dospělého syna. Předtím jsem na šťastné konce nevěřila, ale teď je to jiné. Každému, kdo je zrovna nešťastný a sám, radím: věřte, že bude líp, a bude líp.

Zuzana (64), Olomoucko