Když zemřela kamarádka, zdrtilo mě to. Před posledním rozloučením se ale stalo něco, co mi dalo naději, že není všem dnům konec.
Pracovala jsem dlouhých třicet let v knihovně. Nastoupila k nám pomocná síla v podobě seniorky Lídy. Na věk jsem se jí nikdy neptala, ale podle vrásek a celkové vizáže bych jí tipovala něco přes šedesát let. Měly jsme ale stejné názory a byla mi velmi blízká.
Po pěti letech se naše pracovní cesty rozdělily. Můj muž nám totiž výhodně koupil chalupu, a tak jsme se přestěhovali. S Lídou jsme se ale i nadále stýkaly. Nikdy mi nenabídla tykání, což se mi vlastně líbilo.
Působila na mě tak vznešeně, že bych jí stejně asi dál vykala. Uplynulo dalších několik let. Jednoho dne mi Lída zavolala, že se necítí dobře: „Promiňte, ale musím naše setkání zrušit. Bolí mě na plicích. Raději se budu léčit. Doufám, že se brzy uvidíme.“ To jsem ji slyšela naposledy.
Dopis ve schránce
Jednou jsem se vracela domů s pocitem, jako by se něco stalo, ale já nevěděla co. Zjistila jsem to, až když jsem vyndala poštu ze schránky. Ležel v ní dopis se smutečním oznámením. Lída zemřela. Dlouho jsem jen seděla a brečela.
I když Lída nepatřila do rodiny, měla jsem ji moc ráda. Jak jsem říkala, byla mi něčím velmi blízká. Dodnes vlastně nevím, na co zemřela. Na rozloučení s mojí drahou přítelkyní dorazila i moje dcera. Viděla, jak mě to vzalo, a nechtěla, abych tam šla sama.
Před obřadem jsme čekaly u květinářství, které se nacházelo kousek od krematoria. Poblíž zastavilo auto, z něhož vystoupil starší muž a vyrazil ke smuteční síni.
Najednou jsem zaslechla zvonění mobilu. Myslela jsem, že zvoní v tom autě, proto jsem zavolala na onoho muže: „Pane, zvoní vám telefon.“ Otočil se a odvětil: „Já ale žádný nemám.“ Nikdo jiný poblíž nebyl. Jen my tři. Já i dcera jsme měly telefony vypnuté.
Představa, že mi zazvoní na pohřbu, mě děsila, takže jsem ho vypnula už doma. „Kde to teda zvoní?“ ptala se zmateně dcera. „Mami, to je tvůj telefon,“ řekla poté a sáhla mi do kapsy.
„Můj? Mám ho vypnutý!“ odporovala jsem. Nicméně když jsem se na mobil podívala, skutečně zvonil. Číslo na displeji mě znepokojilo. Volala mi totiž Lída.
Poslední sbohem
Opatrně jsem dala telefon k uchu. „Haló?“ promluvila jsem. V telefonu jsem slyšela jen šum. Přiložila jsem ho tedy pořádně k uchu a zaslechla hudbu, která v něm velmi tiše hrála. „To je naše píseň,“ pronesla jsem zasněně. Dcera na mě koukala jako na blázna.
Mně v tu chvíli došlo, že mi o sobě Lída chtěla dát naposledy vědět. Říct mi sbohem. Nikdy v životě na ni nezapomenu. Byla pro mě vzácná a nenahraditelná. Obřad jsem nakonec zvládla lépe, než jsem si myslela. Možná proto, že jsem věděla, že ani ona na mě nikdy nezapomene.
Jitka Z. (64), Mělník
