Někteří lidé si neváží života! I můj muž byl vždycky lehkomyslný a věřil, že jemu se „to“ stát nemůže. Až dovolená v Indii mu otevřela oči.
Nepoučitelný a stále plný bláznivých nápadů – to byl můj muž Zbyněk vždycky. Každý den musel vymyslet nějakou šílenost, jinak by nemohl v noci spát. Víkendy vyrážel s partičkou kamarádů do skal, kde šplhal jako kamzík.
Hrozně jsem se bála, že se jednoho dne nevrátí, a já budu mladá vdova a děti budou vyrůstat bez táty. Nejhorší to bylo na dovolené. To byl jako utržený ze řetězu. Byly s ním jen samé potíže.
Řádil například na dromedárovi, až se splašil, běžel s ním do pouště, kde jsme ho několik hodin hledali. Zatímco já brečela, on se radoval, jaké dobrodružství právě prožil.
Přeháněl to
Jak čas šel, stával se stále posedlejším, rizika ho lákala. Když udeřila v roce 2004 v Indickém oceáně ničivá vlna tsunami a my byli právě na Maledivách, kterým se vlna vyhnula, zdálo se mi dokonce, že manžel tak trochu lituje, že není u toho.
Někdy jsem si říkala, že můj muž není zcela normální. Jenže jak se ukázalo, stačil relativně malý problém, aby nakonec přišel k rozumu. Před několika lety jsme letěli do Indie. A můj muž se jako vždy bil do prsou a odmítl veškerá očkování i antimalarika.
Už nikdy
Tentokráte si ho komár našel, nebyla to sice přímo malárie, ale „pouze“ horečka dengue, co ho skolilo. Začalo to už tam, naštěstí jsem nás dobře pojistila, tak se domů vezl první třídou.
Lékaři umějí úžasně strašit, tak mu jeho budoucnost nastínili v těch nejčernějších barvách, a můj statečný muž se mi před očima proměnil v hromádku neštěstí.
I když to nejhorší rychle zažehnal, nechal se obsluhovat jako anglický král a dodnes všem vypráví, jak měl smrt na jazyku a blouznil. Od té doby si už ale konečně váží života a do rizik se nehrne. Naopak mě upozorňuje na kdejakou prkotinu, která nás může potkat.
Eva (62), Praha
