Chvátala jsem tehdy domů, navzdory velké únavě jsem jela jako o závod. Vtom jsem uslyšela povědomý hlas, jak na mě volá. Zabránil tak neštěstí.

Nemyslela jsem si, že jsem natolik unavená, aby mi hrozil mikrospánek. Najednou se to ale stalo. Byl to zlomek vteřiny, a já spala. V jízdě na dálnici… Náhle jsem spatřila tvář mého mrtvého dědečka, ozářenou zvláštním světlem.

Objevila se přímo přede mnou na předním skle, vyjela ze tmy, jako když se rozsvítí obrazovka. Lekla jsem se a probudila se. Ten zlomek vteřiny, kdy jsem byla na dosah smrti, mě měl ponaučit.

Bylo to varování, abych okamžitě zastavila a nejela dál. Měla jsem zastavit na kraji dálnice? To přece nejde, a tak jsem šlápla znovu na plyn.

Dál už ne!

Však bude brzy benzinka a tam si odpočinu. A případně se trochu prospím, aby se mi lépe řídilo. Jela jsem dál, otevřela okénko a raději si zpívala. Dojela jsem proto k benzinové pumpě a motorestu.

Prošla se, dala si kávu a energetický drink a chtěla pokračovat v jízdě dál. Nastartovala jsem a rozsvítila světla, když tu mi někdo zaťukal na přední sklo. Lekla jsem se. Uviděla jsem tvář, byla rozmazaná a celá v mlze. Přísahala bych, že to byl můj děda!

Ten starý muž zavrtěl hlavou, chtěl mi tak říct, abych nikam nejezdila. Úplně konsternovaná jsem vypnula motor, zhasla světla. Vystoupila jsem z auta, abych si s tím mužem, tolik podobným dědovi, promluvila.

Kam zmizel?

Najednou ale před autem nikdo nestál. Překvapilo mě to natolik, že jsem zamkla vůz a vrátila se na benzinku. Nikoho podobného jsem tam ale také nespatřila. Jak jsem tam ale tak seděla, cítila jsem, jak mě mrazí v zádech.

Téměř vzápětí se dostavila zimnice, jak mi začala rychle stoupat teplota. Během několika vteřin jsem se cítila na omdlení. Nezbylo, než se ubytovat ve zdejším motorestu. Druhý den mi bylo mnohem lépe a byla jsem schopna pokračovat v jízdě.

Celou dobu jsem ale přemýšlela o muži, kterého jsem viděla. Jak se mi mohl zjevit za jízdy a pak znovu na parkovišti? Byl to snad opravdu můj děda? Každopádně mě ten muž, nebo možná přelud zastavil před cestou dál, která mohla být tou poslední. Díky tomu jezdím mnohem opatrněji.

Jana (60), Olomouc