Bydlím sama se svým psem Bobem. Všechno bylo v pořádku do doby, než jsem začala sestavovat strom mého rodu.

Dlouhé roky jsem přemýšlela nad tím, že bych se pokusila vypátrat svoje předky a sestavila strom našeho rodu. Plná nadšení jsem se pustila do hledání informací. Rodné listy rodičů a prarodičů posloužily v místní matrice k dohledání další generace předků.

Potom už to bylo složitější, neboť jsem zjistila, že se rodina do zdejšího kraje přistěhovala z jihu Čech. Udělala jsem si proto výlet na matriku do Českých Budějovic.

Tam mi paní pomohla se zorientovat v archivních knihách a společně jsme dohledaly další generaci mého rodu. Potom jsem už musela objíždět fary, kostely a místní matriky na obecních úřadech.

Rozvětvený rod

Většinou jsem nic nedohledala, ale vyslechla jsem si mnoho zajímavých příběhů. Dostala jsem se až na začátek 19. století. Zjistila jsem, že moji vzdálení příbuzní měli těžké životní osudy.

Například mému prapradědovi zemřela první žena při porodu a s další měl osm dětí. Některé zemřely na nemoci v dětství, jiné se nedožily dospělosti. Proto, že se náš rod v minulosti hodně větvil, jsem se začala ztrácet v rodových liniích.

Vůbec jsem se neorientovala. Okopírované materiály jsem studovala každé odpoledne po příchodu z práce, ale došla jsem k závěru, že budu muset podklady předat odborníkovi na sestavování rodokmenů.

Po celou dobu, co jsem se šťourala v minulosti, byl Bob neklidný. Nebylo zvykem, aby doma kňučel a nedokázal se uvelebit k odpočinku. Po příchodu z procházky se napil a vždy si lehl a odpočíval.

Sledoval strop a vrčel

Od té doby, co jsem si dovezla domů podklady z matrik a na stole ležely hromady starých fotografií, byl Bob jako vyměněný. Nervózní, vyplašený, neustále očima sledoval okolí. Ještě podivnější to bylo v noci. Bob spal se mnou v posteli.

Kvůli němu jsem si pořídila velkou postel, abychom měli oba dostatek prostoru. Celé roky si Bob lehal na svou polovinu, a jakmile jsem zhasla, usnul. Dokonce někdy chrápal tak hlasitě, až mě vzbudil. Jenže teď to bylo jinak.

Jakmile jsem si lehla do postele, Bob si sedl těsně vedle. Díval se ke stropu, uši stažené dozadu a tiše vrčel.

Konec pátrání

I když jsem mu dala povel, aby si lehl, poslechl, ale neusnul. Oči měl vykulené, sledoval strop a vrčel. Byl natlačený u mě. Naprosto změnil chování přesně od doby, co jsem si domů přinesla materiály z minulosti.

Došla jsem k závěru, že duchové možná sledují mou práci. Já je nevnímám, ale vím, že zvířata mají bystřejší smysly a vycítí i to, co lidé nejsou schopni zachytit.

A tak pravděpodobně vnímá i energii mých předků, nashromážděnou v mém bytě. Děsilo mě to a mého psa ještě víc. Tak jsem své pátrání raději ukončila.

Alena J. (53), Benešov