Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám.
Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života.
Smála se. A pak se už nevrátila…
Jednoho dne šla na trénink. Jako vždycky. Milovala gymnastiku, byla šikovná a cílevědomá. Já jí balila pití, dávala pusu do vlasů a šeptala, ať na sebe dává pozor. Smála se. Ten den se ale nevrátila. Zavolali mi, že spadla na hlavu a že ztratila vědomí.
A že je to vážné. Ještě slyším svůj výkřik. Tělo mi šokem ztuhlo, ale srdce bušilo jako splašené. V nemocnici ležela bledá, tichá, připojená na přístroje. Nehýbala se. Jen dýchala… ale ne sama.
Půl roku nadějí. A pak konec
Šest měsíců. Každý den u její postele. Četla jsem jí, hladila jí ruku, zpívala jí naše písničky. Čekala jsem na pohyb, na stisk prstů, na sebemenší náznak, že tam někde je. Lékaři byli opatrní. Já věřila. Musela jsem. Jednoho dne přístroje ztichly.
Bez varování. Bez rozloučení. Jednoduše… odešla. Otevřela jsem ústa, ale nevyšel žádný zvuk. Jenom bolest. Hluboká, pálivá, všechno pohlcující. Dali mi její věci v igelitce. Ještě voněly po domově.
Volám ji stále, tak moc mi chybí
Od té chvíle je ticho jiné. Ne klidné, ale děsivé. Někdy se přistihnu, že na ni mluvím nahlas. Že volám do prázdného pokoje. Po nocích sahám po polštáři, kde kdysi spala. A ráno se budím s nadějí, že to byl jen sen. Ale není. Lidé říkají, že to čas zahojí.
Lžou. Jen si na bolest zvyknete. Naučíte se fungovat. Nosit masku. Ale hluboko uvnitř pořád krvácíte. Každý úsměv bolí, protože ji v něm nevidím.
Musím se přetvařovat, aby to lidé nechtěli rozebírat. To mne ničilo a stále ničí ještě víc. Lidé si myslí, že čas zhojí rány, ale ne. Nikdy. Spíš si říkám, co tu ještě dělám.
Píšu, ale není komu
A přesto musím jít dál. Kvůli ní. Kvůli lásce, kterou mi dala. Začala jsem psát dopisy, které jí nikdy nepošlu. Sázím květiny. Občas se na ně dívám a šeptám: „Vidíš to, Klárí?“ Věřím, že vidí. Určitě. Už nevěřím, že život je spravedlivý.
Ale věřím, že její láska ve mně zůstala. A tak dýchám. Jeden nádech za druhým. A doufám, že jednou mi bude lehčeji.
Iva R. (66), Plzeň
