Měl to být poměrně jednoduchý zákrok, člověk si ale nemůže být nikdy jistý, že vše dobře dopadne. Naštěstí moje loďka nabrala správný směr.
Nad hlavou mně projížděla světla a ozařovala leskle zelenou chodbu, podobnou tunelu. Ležela jsem na pojízdné posteli a srdce mi bušilo až v hrdle. Marně jsem se pokoušela o klid.
Myslela jsem jen na to, že za několik minut proběhne operace mého ledvinového kamene. Byla jsem v nemocnici už poněkolikáté. Problémy se táhly už několik měsíců.
Po ledvinové kolice mi lékaři zavedli do močovodů stent, který mně měl usnadnit putování kamene směrem dolů. Gravitace měla být na mé straně. Ale nebyla! Musela jsem na operaci! „Tak se na ten kamínek podíváme!“ ozvala se lékařka nad mou hlavou.
Měla nasazenou roušku, ale i přes ni bylo vidět, že se na mě usmívá. Pocítila jsem díky tomu lehkou úlevu. Alespoň na chvíli. To bylo to poslední, co si pamatuji. Pak jsem se propadla díky narkóze do tmy.
Byl to ráj?
Moc si toho nepamatuji. Ocitla jsem se na loďce, kterou jsem veslovala. Břehy jsem jen podvědomě tušila. Objevovaly se po obou stranách řeky, mlha se podobala cárům nočních košil, které někdo zavěsil nad řeku.
Když jsem se ocitla s pramicí uprostřed neznámé řeky, unášel ji proud kamsi do neznáma. Nemusela jsem příliš veslovat. Jakmile jsem střed řeky opustila, musela jsem se pořádně opřít do vesel. Jeden z břehů se přiblížil.
Mlha zmizela a já spatřila snad nejpodivnější obraz svého života. Nikdy ho z paměti nevymažu. Na břehu rostly zvláštní stromy. Neměly listí a jejich kmeny vyrůstaly z podivných chomáčů trávy.
Svět, který se mi zvolna objevoval, byl neskutečně barevný. Příroda tady použila hodně širokou paletu malířských barev. A umělec, který tuto krajinu stvořil, se zřejmě pomátl.
Světle zelené stromy, jejichž kmeny se podobaly dutým stvolům vodních rostlin, byly obsypány sytě červenými plody. Květy, které pokrývaly břeh, hýřily barvami tak pestrými, že připomínaly karneval v Riu.
A najednou peklo?
Říční proud ale náhle uchvátil mou lodičku a unášel ji na opačnou stranu. Tady byl břeh pustý, temný, šedočerný. Byly na něm pahýly starých stromů, jako by se tudy přehnalo tornádo.
Vysoké, suché stvoly rostlin obrůstaly bezednou díru, ze které se ozýval žalostný nářek plný bolesti. Ke své hrůze jsem spatřila množství lidských rukou, trčících z oné jámy. Hýbaly se jako traviny v silném větru.
Pokoušely se zachytit okraje propasti a vydrápat se ven. Seděla jsem ve své bárce ochrnutá hrůzou. Je to snad peklo?
Jenom sen?
Náhlý říční proud mě znovu strhl a nesl zpátky do středu řeky. Zatočila se mi hlava. „Tak jsme už vzhůru!“ zaznělo nad mojí hlavou.
Otevřela jsem oči a připadala si naprosto zmatená. Chvíli trvalo, než mi došlo, že se nade mnou sklání obličej lékařky s rouškou na obličeji.
„Teda, vy jste mi dala! Dvakrát jste nám utekla na druhý břeh a pořádně nás na těch několik minut potrápila. Ale teď je vše v pořádku! Operace dopadla dobře,“ zhodnotila lékařka.
Přivřela jsem na okamžik oči a domnívala se, že se mi to všechno zdá. Pak jsem si ale oddychla. Byla jsem živá a zdravá!
Alena (65), Zlín