Na začátku to vypadalo jako skvělý nápad. Na dovolenou vyrazíme s našimi přáteli a všemi dětmi, které spolu vyrůstaly!
Jako cíl jsme si vybrali Sardinii. Cesta je to sice daleká, ale jeli jsme třemi auty, která se pro jistotu držela pohromadě. Pronajali jsme si na čtrnáct dní velký dům u moře, s bazénem, zahradou a dostatkem prostoru pro všechny.
Plán byl jednoduchý: odpočívat, užívat si slunce, dobrého jídla a společnosti těch, které máme rádi. Ale jak jsme zjistili, člověk by měl napřed dobře znát zvyklosti a životní styl těch, se kterými chce pobýt nějakou dobu pod jednou střechou.
Začátek byl skvělý
Náš pronajatý dům byl prostě nádherný! Každý jsme pro sebe měli svou část domu a vše spojovala ohromná hlavní místnost s kuchyní, krbem a obrovským stolem pro všechny.
Venku byla terasa, venkovní kuchyně s grilem a s domkem, ve kterém byla kola, která jsme si mohli libovolně půjčovat. První dny probíhaly idylicky. Společné snídaně na terase, výlety k moři, večeře u grilu, kde se smálo, povídalo a vzpomínalo na staré časy.
Děti si rozuměly, že jsme o nich pomalu ani nevěděli, prostě vše vypadalo fantasticky. Jenže jakmile opadlo prvotní nadšení a elán, začaly se objevovat malé neshody, které postupně přerostly v pořádné bouře.
Nemohli jsme se shodnout
První problém nastal s organizací času. My jsme ranní ptáčata. Vstáváme brzy a jsme rádi brzy u moře, než se tam nahrnou davy. Naši přátelé byli pravý opak. Rádi si přispali, snídali v klidu a nikam se nehnali. Každé ráno tak začínalo stejnou otázkou:
„Tak co dnes podnikneme?“ My chtěli jet na výlet, oni chtěli lenošit u bazénu. My chtěli večeřet venku, oni si chtěli uvařit. Začaly vznikat první neshody. A hádat se začínaly i děti. Naše děti jsou aktivní, pořád v pohybu, milují sport a výlety.
Jejich děti preferovaly tablety a pohodu na lehátku. A tak zatímco my chtěli jet na cyklovýlet, a naše děti by normálně jely nadšeně s námi, teď trucovaly, že nikam nejdou. Rodiče našich přátel se do nás začali navážet.
Proč naše děti pořád jen proháníme a nenecháme je v klidu jako ty jejich. My zase nechápali, proč dovolí svým dětem trávit celou dovolenou přilepené k obrazovkám.
Došlo na citlivé téma
Jednou večer jsme se dohadovali, kdo má vařit. Přátelé očekávali, že se všechno bude dělat společně, včetně přípravy jídla a nákupu. My jsme ale chtěli trochu rozdělit povinnosti. Výsledkem byly pasivně agresivní komentáře o tom, kdo co dělá a nedělá.
A pak přišel ten večer, který všechno dorazil. Seděli jsme u stolu, popíjeli víno a bavili se, když najednou došlo na peníze. Jedni si stěžovali, že platili víc nákupů a že je všechno rozdělené nespravedlivě.
Druzí zase, že platili za nákup, který si sami vůbec nevybrali a že vlastně nic z toho, co bylo nakoupeno, nejedli, protože děti mají alergii na lepek. Na to se nedalo nic říci.
„Proč jste to, proboha, neřekli na začátku?“ zeptala jsem se a vyslechla si nepěknou odpověď. Když jsme šli s manželem spát, doufali jsme, že ráno po probuzení a vystřízlivění se třeba věci zase spraví.
Málem se i poprali
Opak byl pravdou. Dva z našich přátel vůbec nemluvili a vrhali na sebe nevraživé pohledy. Nakonec jsme se dozvěděli, že se ještě večer stihli tak pohádat, že se málem poprali.
Věci, které by za normálních okolností vyšuměly, se tady, daleko od domova, najednou zdály pomalu neřešitelné. Den před odjezdem už nemluvil skoro nikdo s nikým, a nakonec jsme se málem pohádali i my dva s manželem, ač se doma nikdy nehádáme.
Prostě dusná atmosféra na nás působila toxicky. Každá rodina se stáhla do svého apartmánu a děti se také už nebavily společně. Z plánované přátelské dovolené se stal pomalu boj o přežití bez úhony, plný nevyřčených výčitek a vzrůstajícího napětí.
Už nikdy víc!
Loučení bylo velmi chladné. Domů jsme jeli každý po vlastní ose, žádná vzájemná podpora. A když jsme konečně dorazili domů, s úlevou jsme si oddychli. „Tak co myslíš, zopakujeme to příští rok?“ zeptala jsem se ironicky manžela, ale už zase v dobré náladě.
Ten se jen zasmál a zavrtěl hlavou. Poučení? Společná dovolená s přáteli je skvělý nápad, pokud si každý dělá, co chce, a nikdo se necítí povinován druhým. Jinak to končí jako u nás. Rozhádaní, unavení a s jediným přáním: už nikdy více společná dovolená s přáteli!
Dana H. (54), Rokytnice nad Jizerou
