S manželem jsme spolu byli dvacátým rokem. Když začal pracovat jako řidič mezinárodní dopravy, začala se z našeho vztahu pomalu vytrácet vášeň.

V patře pod námi bydlela stará paní, která odešla do domu pro seniory. „To jsem zvědavá, kdo tam bude bydlet nový,“ pomyslela jsem si v duchu.

Za nějaký čas, vracela jsem se zrovna z práce, mi v domovních dveřích dával přednost sympatický muž, kterého jsem v domě nikdy neviděla. Později jsem zjistila, že to je nový soused, který se nastěhoval po té paní. Jednoho dne u mě zazvonil.

„Mladá paní, kape od vás voda, mám mokrý strop v koupelně,“ řekl. „Tak to je pěkný, co já s tím budu dělat, manžel je na cestách,“ prohlásila jsem nešťastně. „Můžu?“ zeptal se, zul se a vešel do koupelny.

Příčinu hned objevil, skočil domů pro hasák a odstranil ji. „Děkuji, jste hodný, můj muž přijede až pozítří, to byste už možná plaval,“ řekla jsem a nabídla mu kávu. Chvíli jsme si povídali a pak šel Petr domů.

Nečekaná pomoc

Zdeněk jezdil u mezinárodní dopravy a po jízdách měl vždy několik dní volno, to byl doma. Naše manželství táhlo na dvacátý rok, děti jsme spolu neměli.

Poslední dobou se manžel cítil unavený a oproti dřívějšku, kdy jsme hodně cestovali, trávil volný čas nejraději doma. Já jsem vyrážela s kamarádkou na túry nebo jsme se jely projet na kole. Jednoho dne jsem vyrazila na vyjížďku sama.

Ujela jsem asi šest kilometrů, když jsem zjistila, že jsem píchla. „Sakra,“ řekla jsem si zoufale. Po pěším kilometru jsem míjela nádraží, ale neměla jsem sebou ani korunu, abych se vrátila vlakem. Tak jsem s kolem mašírovala dál. Najednou mě předjel Petr.

„Dobrý den, copak, píchla jste?“ zeptal se. Zoufale jsem přikývla. „Máte náhradní duši?“ Řekla jsem, že ne. „Naštěstí mívám sebou náhradní a mám i pumpičku.“ Nabídl se, že duši vymění. Za chvíli jsme už pokračovali na kolech spolu. Slíbila jsem, že mu na druhý den přinesu novou duši.

Společná noc

Cestou z práce jsem ji koupila a večer u něho zazvonila. Pozval mě dál. Zdeněk byl zrovna na cestách, tak jsem pozvání přijala. „Dáte si skleničku?“ Neodmítla jsem. Při přiťuknutí jsem se mu podívala do očí, měl je nádherně modré. Nabídla jsem mu tykání. Nevím, jestli zapůsobilo víno, ale ten večer jsme skončili spolu v posteli.

O poschodí níž

Tou naší první společnou nocí vše začalo. Zdeněk přijel zase na několik dní domů, a tak jsem se samozřejmě s Petrem neviděla. Po několika dnech jsem to nemohla už bez něho vydržet a tak, když manžel usnul, jsem se potichoučku vkradla o poschodí níž. Když jsem se vrátila, pořád naštěstí tvrdě spal.

Otěhotněla jsem

Táhlo mi na jednačtyřicet. Ne že bych Zdeňka neměla ráda, ale už jsem ho nemilovala jako dřív. Najednou jsem to nedostala. Moje gynekoložka mi těhotenství potvrdila.

„Stal se zázrak a čekám dítě se Zdeňkem (moc jsem tomu nevěřila), nebo s Petrem?“ honilo se mi hlavou. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že budu mít dítě, na druhou mě trápilo svědomí. Bylo jasné, že někoho z těch dvou obelžu.

Zdeněk neměl ani tušení, že mám milence. Do Petra jsem byla šíleně zamilovaná. Ptala jsem se sama sebe, s kým vlastně chci mít dítě?

Moje tajemství

Naštěstí mi nebylo špatně, a tak jsem své těhotenství tajila. Jednou jsem si před Zdeňkem vymyslela historku o jedné známé, která čekala dítě v třiačtyřiceti, kdy už to nečekala. „Co bys dělal, kdyby se to stalo nám?“ zeptala jsem se.

„Tak tohle u nás nehrozí, když to dvacet let nešlo,“ odpověděl. Poznala jsem, že mu život bez dětí nevadí. S Petrem jsme nikdy na téma děti nemluvili, proč také. Ani o nějaké naší budoucnosti jsme se nebavili. Moje těhotenství se blížilo k třetímu měsíci.

Často jsem se dívala do zrcadla: „Ještě měsíc a budu s tím muset vyrukovat.“ Zdeněk si všiml, že jsem nějaká bledá. „Měla jsem nějaké střevní potíže, když jsi byl pryč, ale už je to dobré,“ zalhala jsem. Uvěřil tomu.

S Petrem jsem kontakty omezila, vzhledem k tomu, že jsem byla vdaná, tak mu to nebylo divné. Mé břicho se ale pomalu zvětšovalo, a tak jsem musela brzy s pravdou ven.

Věděla jsem, že mi Zdeněk neuvěří a bylo mi jasné, že dítě je na devadesát devět procent Petrovo.

Krutá pravda

Byla jsem rozhodnutá. Když přijel Zdeněk domů, udělala jsem večeři a po ní mu oznámila, že si s ním potřebuji vážně promluvit. „Někoho jsem poznala a čekám s ním dítě,“ řekla jsem a očekávala bouřlivou reakci. On se ale beze slova sebral a odešel.

Když se pozdě v noci vrátil, ustlal si v obýváku. Ráno mi řekl, ať se seberu, táhnu k otci svého haranta a že se co nejdříve rozvedeme. Odpoledne jsem šla za Petrem. „Miláčku, musím ti něco říct. Jsem těhotná, to děťátko čekám s tebou.“

Ten na mě nevěřícně koukal a pak přišel s něčím, co mi vyrazilo dech. Dozvěděla jsem se krutou pravdu. Můj milý byl léta ženatý a měl dokonce dvanáctiletého syna. Protože si s manželkou přestali rozumět, tak se domluvili, že si dají od sebe nějakou dobu pauzu.

Nakonec zjistili, že si navzájem přece jen chybí. Rozhodli se, že budou zase spolu žít. Řekl, že už žádné dítě nechce a zaplatí interrupci. „Ale na potrat už je pozdě,“ řekla jsem.

Mám svoji rodinu

Petr se během několika dní odstěhoval a já si pronajala malý byt na druhém konci města. Narodila se Johanka. Žádného chlapa jsem už nechtěla vidět, až jednou, když jsem čekala v čekárně u dětského lékaře, jsem se seznámila s jedním vdovcem.

Staral se sám o čtyřletou dcerku, se kterou byl od jejího půl roku sám. Žena mu zemřela při autonehodě. Z přátelské výpomoci s dětmi se nakonec stala velká láska a brzy oslavíme patnáct let našeho šťastného manželství. A sedmnáctiletá Johanka mu odmala říká táto.

Blanka J. (63), Ústecko