Muže jsem si přestávala vážit do doby, než jsem o něj málem přišla. Stačí málo a člověk pochopí, co pro něj ten druhý znamená.

Lubor už mi pár posledních let lezl krkem. Přestávala jsem věřit v naše manželství a občas mě napadalo, jaké by to bylo, kdybychom se rozvedli. Pak se všechno kvůli jeho nemoci změnilo a já si uvědomila, že o něj nechci přijít.

Nebude lepší rozvod?

Když jsem slyšela kamarádky, jak si stěžují na své manžele, souhlasně jsem přikyvovala. Vesměs nám všem vadilo to samé. Chlapi doma skoro nepomáhají, už se o nás nezajímají a berou nás jako kus nábytku.

Občas je to s nimi příjemné, ale většinou jsou to morousové. Já jsem si nikdy na Lubora nemusela stěžovat, ale někdy jsem měla pocit, že si už nemáme co říct nebo předat. Rozvedené kamarádky si nemohly vynachválit nové životy.

Samozřejmě mi sdělovaly hlavně klady a já někdy tajně uvažovala, jaké by to asi bylo žít na vlastní pěst. Hlavně během dní, kdy jsme na sebe s Luborem neměli náladu, jsem si s myšlenkou na odchod pohrávala celkem intenzivně. Pak přišel zlom, manželovi se hodně přitížilo a zůstal v nemocnici.

Zažívací potíže

Doktor mi řekl, že je potřeba vyloučit Crohnovu chorobu, nebo dokonce rakovinu. Všechny příznaky napovídaly, že jde do „tuhého“. Nadávala jsem sama sobě, že jsem manžela nedokopala na testy dříve. Jenže on by šel do nemocnice až v nejhorším.

Pokud se potvrdí zlá diagnóza, bude jen a jen naše chyba, že jsme nezačali s léčbou dříve. Na zažívací potíže si muž stěžoval dlouhá léta.

Zatímco byl Lubor pár dní v nemocnici na pozorování, bylo vyloučeno mnoho diagnóz a pak se vždy objevila nějaká nová, ještě vzácnější. Já doma nebyla schopná sníst ani sousto.

Chodila jsem po prázdném bytě a padala na mě vina za to, že jsem kdy pomyslela na rozvod. Celou jednu probdělou noc jsem s dětmi sledovala stará videa z dovolených a narozeninových oslav.

Jak jsem si mohla nevšimnout, že mám celý život po boku tak skvělého chlapa! Možná je to náladový dědek, ale se mnou si stejně nezadá. Nechtěla bych bez něho žít.

Vážím si toho, co mám

Spadl nám všem obrovský balvan ze srdce, když byla nakonec vyloučena veškerá vážná onemocnění. Lékaři si nevěděli rady, zřejmě šlo jen o vředy a následky stresu. Manžel se vracel domů s tím, že by měl víc relaxovat. To jsem mu byla mileráda ochotna poskytnout.

Nevím, zda jeho tělo reagovalo na moje myšlenky. Jsem vděčná, že se nám dostalo varování, a teď už o nás dvou nepochybuji. Opravdu u mě platí, že jsem si začala něčeho vážit, až když jsem o to téměř přišla.

Dana R. (62), Praha