Domů     Hledala jsem pravého tátu
Hledala jsem pravého tátu
5 minut čtení

Celý život jsem byla otcova holčička. Měl pro mě slabost, říkal mi princezno a já si myslela, že mi svět leží u nohou.

Ležela jsem vedle táty v nemocnici a držela ho za ruku. Dýchal mělce a věděla jsem, že už nemáme moc času. Pak se na mě podíval očima, které už nebyly tak jasné jako dřív, a zašeptal: „Musím ti něco říct.“

Ten mrazivý pocit, jak to vyslovil, si budu navždy pamatovat. „Nejsem tvůj biologický otec,“ vydechl. „Tvoje matka… ona tě měla s jiným mužem,“ šeptal s tím, že ho nikdy ani nenapadlo nahlížet na mě jinak než jako na svoji dceru. Svoji princeznu.

Cítila jsem se zrazená

Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Myslela jsem si, že špatně slyším. „Cože? Tati, o čem to mluvíš?“ Ruce se mi třásly a v první chvíli mě jen napadlo, že možná už neví, co říká. „Promiň.“ Jeho hlas byl slabý. „Nechtěl jsem, abys to zjistila takhle.

Ale nemůžu odejít, aniž bych ti to řekl,“ mluvil pomalu a svěřil se s tím, že mi to chtěl říci už dávno, ale má matka byla proti. A on ji nechtěl zradit. Z očí mi vyhrkly slzy. Celý můj život byl založený na lži. Kdo tedy byl můj pravý otec? A proč mi to nikdo nikdy neřekl?

Začala jsem pátrat v minulosti

Když zemřel, zůstala jsem v nemocničním pokoji ještě dlouho. Nemohla jsem odejít. Hleděla jsem na jeho nehybné tělo a nedokázala si představit svět, kde už není. A zároveň jsem měla pocit, že jsem ho nikdy doopravdy neznala.

Doma jsem otevřela staré rodinné fotografie. Hledala jsem něco, co mi uniklo, nějaký náznak pravdy. Ale na všech fotkách jsme byli šťastná rodina. Já, on a máma. Jenže teď mi to připadalo jako kulisy divadelního představení.

Kdo je můj pravý otec?

Nevydržela jsem to a konfrontovala matku. Seděla v obývacím pokoji a háčkovala jako vždycky. Když jsem jí řekla, co mi táta řekl, ztuhla a položila háček na stůl. „Takže ti to nakonec řekl,“ povzdechla si.

„Tušila jsem, že to udělá.“ Já ji zahrnula spoustou otázek. „Proč jste mi to tajili?“ Moje slova zněla mnohem tvrději, než jsem chtěla. Matka se na mě podívala unavenýma očima.

„On tě nechtěl. Odešel hned, jak zjistil, že jsem těhotná. A tvůj otec, ten, co tě vychoval, ten tě miloval od prvního dne. Proto jsme se rozhodli, že pravda nikomu neprospěje.“

Na čem teď záleží?

Pravda nikomu neprospěje. Ta slova mi zněla v hlavě celé týdny. Cítila jsem se podvedená, ale zároveň jsem nemohla popřít, že muž, kterého jsem znala jako otce, mě opravdu miloval. Pořád mi ale vrtalo hlavou, kdo byl můj skutečný biologický otec.

Nakonec jsem se rozhodla pátrat dál. Našla jsem několik známých, kteří ho znali. Bylo zvláštní slyšet o někom, kdo měl být mou součástí, ale nikdy v mém životě nebyl. Matka o něm odmítala mluvit. Nakonec prozradila alespoň jméno.

Sama o něm od jeho odchodu nechtěla nic vědět. Našla jsem ho. Žil v jiném městě, měl vlastní rodinu, vlastní děti. Máma nechtěla, abych ho kontaktovala, ale já nemohla jinak. Byl to ale cizí člověk.

Kdo z nich mi lhal?

Setkání s ním bylo zvláštní. Podíval se na mě a já v něm neviděla nic známého. „Nevěděl jsem o tobě,“ řekl. „Kdybych to býval věděl, možná by bylo všechno jinak.“ Byla jsem zmatená. Kdo z nich mluví pravdu? Proč by mi máma lhala?

Mámy už jsem se ptát nechtěla, ale pochopila jsem, že na tom už nezáleží. Můj skutečný otec byl ten, který mě vychoval, držel mě za ruku, když jsem se bála, a učil mě jezdit na kole.

Časem jsem si dokonce začala vybavovat drobné detaily, které mi dříve unikaly. Můj otec měl světle hnědé oči, zatímco já mám tmavé. Babička jednou řekla něco o tom, že mám nos po někom jiném, ale matka ji rázně umlčela.

Už to dávalo smysl

Když jsem byla dítě, lidé mi často říkali, že nejsem rodičům vůbec podobná. Táta se tomu smál a vtipkoval: „To má asi po sousedovi!“ Nakonec jsem si uvědomila, že moje pravá rodina byla vždycky ta, kterou jsem měla.

Lidé, kteří mě milovali, ti, kteří mě vychovali, stáli při mně v těžkých chvílích a dali mi pocit bezpečí. Můj biologický otec byl jen jméno. Vzpomínám na toho „svého“, protože láska se neměří krví, ale činy. Dnes už vím, že krev není vždycky to nejdůležitější.

Rodina jsou ti, kteří nás milují, stojí při nás a obětují se pro nás. Můj otec mě možná nepočal, ale vychoval mě, chránil mě a dal mi lásku. A to je to, co mělo vždycky největší cenu.

Petra R. (57), Olomouc

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.