Na posmrtný život jsem nikdy nevěřila. Tedy aspoň do té doby, než si moje umírající maminka začala povídat se svou zesnulou kamarádkou.

Minulé léto, bezmála šest měsíců předtím, než moje maminka zemřela, jsem vešla do její ložnice jako obvykle. Pozdravila mě a poté pokračovala v rozhovoru se svou dlouholetou kamarádkou Ludmilou, která však tento svět opustila dva roky před ní.

„Mami, neblázni, Lídě za tebe nosím květiny na hrob, je nemožné, aby s tebou teď mluvila,“ zarazila jsem ji.

Rozhovor s kamarádkou

Ona si však trvala na svém. „Vždyť tamhle sedí, ty ji nevidíš? Chce podat brýle, chudák, nevidí na tu křížovku, kterou ode mě dostala!“ Jiný by se hádal, já se rozhodla nic neřešit.

Rozhovor s imaginární kamarádkou mohl být výsledkem maminčiny postupující demence nebo reakce na silné léky, tak proč přilévat olej do ohně? Stejně by to bylo marné. Situace se ovšem opakovala, a to hned několikrát.

„Lída říká, že jí přijdeš smutná. A Lída tě zase pozdravuje, taky děkuje za ty chryzantémy,“ zdůrazňovala maminka. Cože? Chryzantémy jsem skutečně ten den dala na hrob!

Převozníci na onen svět

Když jsem o tom říkala jedné své známé, která pracuje v hospici, vyvolala ve mně pochyby slovy: „Maminka není blázen, možná se připravuje na přechod.“ Přechod? Jaký přechod?

Známá se rozpovídala, že za dlouhé roky práce s nevyléčitelně nemocnými se mnohokrát setkala s tím, že umírající vedli rozhovory se svými dávno zesnulými partnery, přáteli i rodiči.

„Kolikrát mi přišlo, že tihle lidé jsou sice na tomto světě, ale zároveň již jednou nohou mimo něj,“ vzdychla si s tím, že dotyční často najdou své blízké, nebo oni je, a komunikují s nimi.

Setkáme se

Krve by se ve mně nedořezal. Skutečně se blíží konec? Ne, to rozhodně ne! Určitě dělám z komára velblouda, to jsem celá já, stresuji se zbytečně. Byly to úplně poslední minuty, které jsem s maminou strávila.

Stejně jako předtím mě pozdravila, když jsem vešla do místnosti, krátce nato něco zašeptala a požádala, abych ji vzala za ruku: „Podívej, Lída si myslí, že ti to mám říct, bude to tak pro tebe mnohem jednodušší.

Holčičko moje, loučím se, už je čas.“ „Ale, maminko, zítra si zase dáme ten výborný koláč, co máš tak ráda. Udělám ti i kakao, chceš?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Sebrala jsem hrníčky od čaje, převlékla postel a šla vařit těstoviny se smetanovou omáčkou.

Obě je tak milujeme. Maminka však nic z toho neochutnala, za pár hodin usnula. Bohužel již napořád. Od té doby se můj pohled na to, že někdo před smrtí vidí duchy, změnil. Věřím a věřit budu. Že až přijde můj čas, s maminkou se zase setkám.

Soňa L. (60), Zlín