Ještě před čtyřmi měsíci jsme žili normální život. Manžel byl zdravý a plný energie. Dnes bojuje o život.

Nikdy by mě nenapadlo, že se jeho svět tak rychle převrátí. Manžel byl člověk, který nikdy nebyl nemocný. Nezastavil se, vždy byl aktivní, běhal, jezdil na kole, miloval život.

Když si ale začal stěžovat na bolesti v břiše, myslela jsem si, že to bude jen nějaký menší problém, nějaké zažívací potíže. Ale bolest neustávala, a tak jsme se rozhodli jít k lékaři.

Je to těžká nemoc

Po několika vyšetřeních přišla slova, která mě zničila. „Je tam nádorové bujení,“ sdělil lékař. V tu chvíli se zastavil čas. Ta nemoc. Manžela čekala těžká bitva, kterou každý nevyhrává. Byla jsem ztracená.

A přesto, že jsem chtěla být silná, jsem věděla, že náš život už nikdy nebude stejný. Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Chemoterapie, hospitalizace, bolest, únava. Ale Martin je silný.

Šli jsme do boje

Od začátku každý den bojoval, i když já viděla, jak jeho tělo pomalu opouští síly a mění se. Jak jeho oblíbený smích začal ustupovat, jak se jeho energie pomalu ztrácela.

Vždy jsem byla vedle něj, držela ho za ruku, snažila se ho podporovat, ale zároveň jsem se bála. Bála jsem se, že ho ztratím. Dny byly dlouhé, noci tiché a plné strachu. Trávili jsme hodiny v nemocnici, čekali na výsledky, doufali, že to zvládneme.

Martin se snažil udržet pozitivní myšlení, ale někdy se zdál tak unavený, že bylo těžké vidět v jeho očích tu odvahu, kterou měl dřív. „Jsem silný, nezapomeň na to,“ říkal mi, ale já jsem viděla, že v jeho očích je strach.

Bez naděje, ale stále s láskou

Dny plynuly a boj pokračoval. Chemoterapie zabíraly, ale přinášely i vedlejší účinky, které ho vyčerpávaly. Měl bolesti a užíval léky, aby zmírnil příznaky. Bylo těžké ho vidět tak slabého, ale zároveň jsem věděla, že musí dál. Nesmí se vzdát.

A ani já jsem se nechtěla vzdát. I když někdy, když jsem byla o samotě, cítila, jak se mi oči zalévají slzami. Snažila jsem se, aby to neviděl. Nechtěla jsem ho ještě více zatěžovat svými obavami. Martinova nemoc změnila nejen jeho, ale i mě.

Dřív jsme byli dva lidé, kteří si užívali život, teď jsme lidé, kteří se drží každého kousku naděje. Stále bojujeme. Je to trochu lepší než začátek, ale nemáme vyhráno.

Helena K. (72), Hradec Králové