S Lubošem jsme se znali odjakživa. Výborně jsme si rozuměli a chtěli jsme se vzít. Jenomže on byl až příliš atraktivní, moc se líbil holkám.

Byla jsem přesvědčena o tom, že Luboš je největší láska mého života. Ale už několikrát jsem si vzpomněla na cikánku, kterou jsem potkala na pouti, když mi bylo čtrnáct. Nechtěla jsem, aby mi věštila z dlaně, i když mi to tak vehementně nabízela.

Popadla mou dlaň, chvíli na ni civěla a potom řekla: „O svou největší lásku přijdeš. Nebude ti ani pětadvacet let.“ Vyjekla jsem a rychle jsem se na celé tohle děsivé setkání snažila zapomenout. Uběhlo deset let a vytanulo mi na mysli do všech podrobností.

Týden scházel do svatby, všechno už bylo naplánované a zorganizované. A já začínala tušit, že pokud se ta veselka uskuteční, budu toho do smrti litovat.

Pochybnosti stoupaly

Vždycky jsem toužila po zimní svatbě. Vločky se snášejí nevěstě do vysoko vyčesaných vlasů. V krbu hoří oheň, na bílém ubrusu svícen, je prostřeno ke svatební hostině. Tu jsme měli mít ve výletní restauraci uprostřed lesů. Čtyřicet hostů už se nemohlo dočkat.

A budoucí mladá paní se budila ze spaní a přes den chodila jako tělo bez duše. S Lubošem jsme se znali odmalička, byli jsme přibližně stejně staří, chodili spolu do třídy na základní škole.

Čekala jsem na něj šest let, pět z nich studoval vysokou, pak musel na rok na vojnu. On mi za to stál. Věděla jsem, jak moc se líbí holkám.

Představovala jsem si svatební fotografie a jak mu to na nich bude slušet, a nadšením přivírala oči. A cítila ty stoupající pochybnosti. Něco nebylo v pořádku.

Tři rozchody

Chodit jsme spolu začali, když nám bylo sedmnáct. Třikrát jsme se rozešli. Napotřetí jsem byla přesvědčena o tom, že konec je definitivní. A že s tím donchuánem žít prostě nelze.

Nemluvila jsem s ním, proto mi začal psát dopisy a v nich tvrdit, že tentokrát už konečně dospěl a že se to nikdy nebude opakovat. Uvěřila jsem.

Svatební účes

Ve skříni visely svatební šaty, pozvánky jsme dávno rozeslali, prstýnky vybrali a koupili. Hosté se těšili na polévku s játrovými knedlíčky a na svíčkovou. Snad každý už měl pro nás připravený svatební dar.

Měla jsem v šuplíku připravené to, co musí mít každá nevěsta, aby všechno dobře dopadlo. Však víte: něco modrého, něco půjčeného, něco starého. Pracovala jsem jako kadeřnice. Do svatby chyběl jediný týden, a přišla ta dívka. Přála si slavnostní účes. Svatební.

Vyčesala jsem jí moc hezký uzel. Vypadala jako princezna. Pochválila mě, řekla, že se mi účes moc povedl a že by byla ráda, kdybych ji ve svatební den přesně takhle učesala.

Zajímala jsem se, kdy to bude, na to ona chladně odpověděla, že ještě neví. To mě udivilo. Dodala: „Ale mělo by to být co nejdřív, jsem totiž těhotná, víte? Mohla bych dostat sklenici vody?“

Vyslovila jméno mého budoucího manžela

Natočila jsem jí vodu. Vypila ji a povídá konverzačním tónem: „A jestlipak víte, s kým jsem těhotná?“ Ucítila jsem v zádech mráz. A skutečně, vyslovila jméno mého budoucího manžela. Kolem byly moje zvědavé kolegyně. Požádala jsem ji, aby šla se mnou ven. Točila se mi hlava.

Věděla o něm úplně všechno

Vzaly jsme si kabáty a vyšly na chodník. Kolem vířily vločky. Řekla jsem, že jí nevěřím. Vlastně ani jako těhotná nevypadala, byla štíhlá jako proutek. Ubezpečila mě, že je teprve v začátcích. S Lubošem se seznámili v městečku, kde vojákoval.

Jmenovala ho, prý tam bydlí. Znovu jsem opakovala, že jí nevěřím ani slovo. Jenomže ona věděla o Lubošovi úplně všechno.

Měl o mě starost

Volala jsem Lubošovi, nebral telefon. Pak jsem ze zoufalství volala Petrovi, našemu společnému příteli. Na druhém konci drátu se po mém plačtivém dotazu rozhostilo ticho. „Ona je to pravda?“ brečela jsem. Petr se snažil o uklidňující tón:

„Luboš mi nic konkrétního neřekl. Jenom asi před třemi týdny naznačil, že má vážný problém.“ Zatmělo se mi před očima. Pochybnosti zmizely, vystřídala je strašlivá jistota. Přece si nemůžu vzít chlapa, který čeká dítě s jinou. Za dvacet minut Petr přijel.

Čekala jsem na něj před provozovnou, zabalená do kabátu a šály. Třásla jsem se, ale zimou to nejspíš nebylo. Tekly mi slzy.

Mluvila pravdu

Petr mě napůl odnesl do auta, přivezl k sobě do bytu, udělal mi silnou kávu a přikryl mě dekou, protože jsem se pořád klepala jako ratlík. Každou chvíli pak volal Lubošovi, který se stále nehlásil. Nejspíš je u něho tamta, uvědomila jsem si.

Nahlas jsem se rozplakala. Petr otevřel bonboniéru a strčil ji přede mě. Bezmyšlenkovitě jsem jedla jeden bonbon za druhým, srkala k tomu kafe a pak i víno, které odněkud vyčaroval.

Řekla jsem mu o té věštbě a tvrdě usnula. Když jsem spala, dovolal se Lubošovi. Ten se přiznal. Cizí dívka mluvila pravdu.

Naše společné štěně

Odvolávat svatbu nebylo nic, co by jednoho naplnilo chutí do života. Rodiče byli natolik rozumní, že řekli: „Lepší odvolat svatbu než být celý život nešťastná.“ Brečela jsem asi půl roku, myslela jsem, že můj život skončil.

A předsevzala jsem si, že už se nikdy nevdám. „Kdo by si mě taky vzal?“ brečela jsem mámě na rameni. Smála se a povídá: „O jednom bych věděla. Ničeho sis nevšimla?“ A tehdy jako by něco cvaklo. Pochopila jsem.

Kdo stál celou dobu po mém boku, utíral mi slzy a nosil čokolády, že prý je to dobré na nervy? Kdo mě bral na veselé filmy a nosil mi humoristickou literaturu, abych přišla na jiné myšlenky?

A ve chvíli, kdy nesl štěně, abych přišla na jiné myšlenky, mu máma povídá: „Petře, ale já tady psa nechci. Toho už si vezměte s Lenkou do společné domácnosti.“ A to jsme také udělali.

Lenka Š. (59), Krkonoše