Domů     Stále je tu prázdné místo
Stále je tu prázdné místo
3 minuty čtení

Dodnes mám stále před očima obraz, který se mi zaryl do paměti. „Tvá sestřička už není,“ říkali. Jak není, vždyť byla mladší!

Bylo mi tehdy 10 let a Markéta byla o dva roky mladší. To přece nedávalo smysl. Děti neumírají. I já jsem se cítila nesmrtelná. Tehdy mi řekli, že odešla do nebíčka. Proč? Tam odešla tenkrát babička, která byla stará. Proč šla má sestřička?

Prázdný pokoj

Nebyla to jen slova. Ta atmosféra, neutišitelně plakající maminka, která se mnou nemohla mluvit, a tak se postarala druhá babička, s ní děda, tatínek a tety. Maminka pak také na čas zmizela. Na psychiatrii, jak jsem se později dozvěděla.

Ztrátu milované dcery nezvládla. Já byla zmatená. Když jsem se podívala na Markéty prázdný pokoj, jako bych ztratila část sebe. Tu jsem nenašla dodnes. Po více než půl století.

Nikdy jsem nezapomněla

Byla to zvláštní bolest. Byla jsem malá, ale cítila jsem, jako kdyby se mi někdo vytrhl z náruče a zanechal prázdno. Jak je možné, že už nikdy neuslyším její smích, nebudu vnímat její přítomnost v domě? To jsem si říkala.

Byl to pocit, který se vlastně nikdy zcela neztratil. Všichni kolem mě se snažili pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Přetvařovali se kvůli mně, ale já věděla, že se něco změnilo. Tehdy jsem se nezeptala, co přesně se stalo.

Měla jsem pocit, že mi to tají, protože se o tom nemá mluvit. Až později jsem se dozvěděla, že Markéta byla nemocná, byla to forma

leukémie. Velmi rychlá, takže byla jen párkrát v nemocnici, a pak byl konec. A já si říkala, jak to, že byla tak rychle pryč. Bez rozloučení. Nebyla jsem tak malá, abych nechápala, co je smrt. Nepotřebovala jsem konejšit nebíčkem.

Později jsem pochopila, že ti dospělí sami nechtěli mluvit o tom, že tak malé dítě zemřelo. Pojem „smrt“ v souvislosti s malou Markétkou byl tabu. Stačilo, že se maminka sesypala.

Život už jen bez ní

Roky ubíhaly, ale ztráta mé sestry byla čím dál víc hmatatelnější. Měla jsem rodinu, své děti, ale vnitřně jsem věděla, že nikdy nebudu, jak to napsat… Celá. Markéta mi stále chyběla.

Měla jsem pocit, že jsem jí nikdy nedala dostatek lásky a pozornosti, kterou si zasloužila.

Stále je se mnou

Dnes, po tolika letech, už vím, že jsem se nikdy nesmířila s tím, co se stalo. Ale vím také, že to není jen smutek, co mě drží, že to není jen ta bolest, která mě tíží. Je to láska, která nepřestala být. Láska, která zůstala navždy.

Vím, že nikdy nepřijmu ránu osudu, který mi vzal sestru. Osobu, se kterou bych mohla sdílet své radosti z prvních lásek, svatbu, narození dětí, úspěchy v práci. Jaká by byla? Kolik dětí by měla? Proč jí osud vzal šanci svůj život naplnit? Stále plno otázek, které zůstanou bez odpovědí.

Pavlína R. (65), Brno

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.