Dodnes mám stále před očima obraz, který se mi zaryl do paměti. „Tvá sestřička už není,“ říkali. Jak není, vždyť byla mladší!

Bylo mi tehdy 10 let a Markéta byla o dva roky mladší. To přece nedávalo smysl. Děti neumírají. I já jsem se cítila nesmrtelná. Tehdy mi řekli, že odešla do nebíčka. Proč? Tam odešla tenkrát babička, která byla stará. Proč šla má sestřička?

Prázdný pokoj

Nebyla to jen slova. Ta atmosféra, neutišitelně plakající maminka, která se mnou nemohla mluvit, a tak se postarala druhá babička, s ní děda, tatínek a tety. Maminka pak také na čas zmizela. Na psychiatrii, jak jsem se později dozvěděla.

Ztrátu milované dcery nezvládla. Já byla zmatená. Když jsem se podívala na Markéty prázdný pokoj, jako bych ztratila část sebe. Tu jsem nenašla dodnes. Po více než půl století.

Nikdy jsem nezapomněla

Byla to zvláštní bolest. Byla jsem malá, ale cítila jsem, jako kdyby se mi někdo vytrhl z náruče a zanechal prázdno. Jak je možné, že už nikdy neuslyším její smích, nebudu vnímat její přítomnost v domě? To jsem si říkala.

Byl to pocit, který se vlastně nikdy zcela neztratil. Všichni kolem mě se snažili pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Přetvařovali se kvůli mně, ale já věděla, že se něco změnilo. Tehdy jsem se nezeptala, co přesně se stalo.

Měla jsem pocit, že mi to tají, protože se o tom nemá mluvit. Až později jsem se dozvěděla, že Markéta byla nemocná, byla to forma

leukémie. Velmi rychlá, takže byla jen párkrát v nemocnici, a pak byl konec. A já si říkala, jak to, že byla tak rychle pryč. Bez rozloučení. Nebyla jsem tak malá, abych nechápala, co je smrt. Nepotřebovala jsem konejšit nebíčkem.

Později jsem pochopila, že ti dospělí sami nechtěli mluvit o tom, že tak malé dítě zemřelo. Pojem „smrt“ v souvislosti s malou Markétkou byl tabu. Stačilo, že se maminka sesypala.

Život už jen bez ní

Roky ubíhaly, ale ztráta mé sestry byla čím dál víc hmatatelnější. Měla jsem rodinu, své děti, ale vnitřně jsem věděla, že nikdy nebudu, jak to napsat… Celá. Markéta mi stále chyběla.

Měla jsem pocit, že jsem jí nikdy nedala dostatek lásky a pozornosti, kterou si zasloužila.

Stále je se mnou

Dnes, po tolika letech, už vím, že jsem se nikdy nesmířila s tím, co se stalo. Ale vím také, že to není jen smutek, co mě drží, že to není jen ta bolest, která mě tíží. Je to láska, která nepřestala být. Láska, která zůstala navždy.

Vím, že nikdy nepřijmu ránu osudu, který mi vzal sestru. Osobu, se kterou bych mohla sdílet své radosti z prvních lásek, svatbu, narození dětí, úspěchy v práci. Jaká by byla? Kolik dětí by měla? Proč jí osud vzal šanci svůj život naplnit? Stále plno otázek, které zůstanou bez odpovědí.

Pavlína R. (65), Brno