Můj muž byl vždycky zapřisáhlým pejskařem, kočky upřímně nesnášel. Nikdy mi doma žádnou nedovolil. Jeho názor pak ale změnila jediná návštěva.
Lidé se velmi často dělí na pejskaře a kočkaře, a tyto dvě skupiny spolu nevycházejí dobře. Já mám ráda zvířata obecně, jak psy, tak kočky. Když bych si ale měla vybrat jediného domácího mazlíčka, byla by to kočka. Mám je přece jen o něco raději.
Můj muž Radek ale kočky přímo nenávidí, takže v naší domácnosti bylo rozhodnuto. Měli jsme jenom psa. Jmenoval se Ax. Byl to výborný a chytrý pes, dožil se úctyhodného věku šestnácti let – po něm jsme si už žádné zvíře pořídit nechtěli.
Manžel totiž po Axovi truchlil dlouho a zarputile opakoval, že takového psa už nikdy mít nebudeme. Jednoho večera jsme byli s mužem pozváni k přátelům na oslavu padesátin.
Protože to bylo v zimě, seděli jsme v blízkosti hořícího krbu v menší společnosti. Po určité době se zvedl můj muž a vypravil se na toaletu, dlouho se nevracel, a když se konečně objevil ve dveřích, měl oči doslova navrch hlavy.
Mimozemšťan
„Na chodbě jsem potkal kočičího mimozemšťana!“ vypadlo z něho. Oslavenec se hlasitě zasmál a řekl, že to je jejich kočka plemene sphynx, je prý hrozně chytrá a přítulná.
Můj muž kroutil nevěřícně hlavou, že takové podivné zvíře bez srsti vůbec existuje a opakoval tvrdošíjně, že nám tu kočku určitě poslali z vesmíru. Čím více pil, tím rozvíjel odvážnější teorie o kočičím mimozemšťanovi. Ta kočka ho fascinovala, mluvil jen o ní.
Říkala jsem si, že se z toho do rána snad vyspí. Ale nestalo se tak! Netrvalo ani dva týdny, a můj manžel, zapřisáhlý nepřítel koček, si domů přinesl kotě. Byla to kočka sphynx.
Byť to byla kočičí dáma, dal jí jméno Alf, což býval oblíbený seriál, který manžel sledoval s našimi dětmi, když byly malé. Alf se u nás rychle zabydlela a stal se manželovým nohsledem.
Byla jsem sice ráda, že jsem se konečně dočkala vytoužené kočky, ale můj muž si kočku pasoval na nějakého poloboha v kočičí podobě. Dokázal se na ni dívat celé hodiny a opakovat: „Tohle jsem ještě neviděl!“ Naší kočce se dokonce rozhodl najít kočičího ženicha.
Koťata
Kocoura stejné rasy. Domluva zněla – jedno kotě za připuštění kocoura. Jenže které, když se koťata narodila jen dvě? Manžel prohlásil, že jedno bude Pollux a druhé Castor jako hvězdy ze znamení Blíženců, a ty se nesmějí nikdy rozdělit.
Kotě vyplatil, a zůstala nám doma obě. Já jsem ale bouchla do stolu a vynutila si jejich kastraci. Kdybych to neudělala, měl by dnes můj muž doma nejspíš kočičí farmu. Kdo by to byl do něj řekl…
Iveta (61), Plzeň
