Vesnice neměla hospodu, prodejnu ani kostel. Byla tu jen kaplička, zchátralá autobusová zastávka a rybník s několika kachnami.
Když jsem se od rodičů dozvěděla o tom stěhování, málem jsem spadla ze židle. Ani neumím vypovědět, jak moc jsem milovala městský život.
Na můj názor se neptali
Nejdřív jsem si myslela, že je to apríl a že je to vtip, protože taková pohroma se v mém životě přihodit nemůže, ale rodiče se nesmáli, jen se zkrátka rozhodli uskutečnit si odvěký sen o rodinném baráčku, a když prateta odešla na věčnost a odkázala jim jej, byli na vrcholu blaha.
„A co já?“ ječela jsem. „Na mě nemyslíte?“ Táta mě ujistil, že si to tam zamiluji. „To ticho, ten klid. Ty výhledy do krajiny,“ rozplývala se máma. Nevěřila jsem svým uším. Moji rodiče zešíleli.
Ocitla jsem se v pekle
A opravdu se to stalo. Jednoho pochmurného dne jsme se ocitli v pekle. Máma sice tvrdila, že v pohádce, ale já jsem to viděla jinak. Z hezkého, útulného městského bytu jsme se přemístili do zchátralé zříceniny, kde se topilo uhlím.
Řekla jsem našim, že mi zničili život, a šla se courat po okolí. V té díře nebylo nic. Jak mi tohle rodiče mohli udělat? Z obhlídky jsem se vrátila se slzami v očích.
Zahlédla jsem jednoho místního burana asi tak v mém věku, šinul si to po blátivé cestě někam na kole, oblečen jako válečný sirotek. Aha, takže takhle vypadají místní kluci, blesklo mi hlavou.
Ty jsi ta Pražanda?
Do školy nás vozil dýchavičný autobus, myslím mě a burana. „Hele, ty jsi ta Pražanda, že jo?“ promluvil na mě bez pozdravu. „A ty jsi ten vidlák, že jo?“ smečovala jsem. „No jo, to jsem já,“ souhlasil spokojeně. „Jak se ti u nás líbí?“ Vyvalila jsem oči:
„Jak se mi tu líbí? Copak existuje člověk, kterému by se tu mohlo líbit?“ Pokrčil rameny: „Mně se tu líbí moc. Dá se tu fantasticky načerno rybařit. Do hospody je to jenom sedm kiláků rychlý chůze přes les, to nic není. Na kole je tam člověk hned.
Otevřeno mají v pátek a v sobotu, v neděli jenom do dvou, to jde. Nevím, nač bych si stěžoval.“ Nedělal si srandu. Myslel to vážně. Soucitně jsem si ho prohlédla.
Oblékl si sportovní bundu asi po tátovi, byla mu velká, manšestrové kalhoty rezavé barvy a tenisky se žralokem. Tak takhle se tady žije.
Nejhorší místo na světě
Ještě se ke všemu ukázalo, že buran je můj spolužák. V mezích možností jsme se spřátelili. Nevadilo mu, že se mu posmívám kvůli tomu, jak příšerně se obléká. Že se vysmívám celé vesnici, všem místům, která měl rád, i rybníku a kapličce.
Že dokola opakuji, že tohle je nejhorší místo na světě. „Naučíš se to tady mít ráda,“ ujišťoval mě, „počkej na jaře. V lese je přírodní divadlo a ochotníci se tam vždycky něčím blýsknou.“
Vyrobil mi dárek
Ve škole jsme spolupracovali, prospívalo to oběma stranám. Seděli jsme vedle sebe, já od něj opisovala při matice a on ode mě během písemek z ruštiny. Někdy kolem Vánoc jsem ke svému úžasu zjistila, že jsme vlastně přátelé.
Když jsem od něj k Ježíšku dostala samorost ve tvaru hada, natřený bezbarvým lakem, nejdřív jsem se smála jako obvykle, pak mě to skoro dojalo.
Říká se přece, že nejhezčí dárek je ten, který dárce zhotoví vlastníma rukama. Vydržel desítky let, dodnes ho mám na poličce. Pro parádu určitě ne, to by ani nešlo, ale jako milou vzpomínku.
Pozorovali jsme srnky
Kupodivu měl pravdu s tím jarem. Přistěhovali jsme se před Dušičkami, kdy panovalo truchlivé pohřební počasí a poprchávalo do mlhy.
Ale na jaře se i zdejší odlehlý kraj oblékl do slavnostního květovaného roucha, ptáci pěli jako o život, a hlavně vyschlo bláto, a tak zdejší obyvatelé přestali vypadat, jako kdyby pocházeli z bažin.
Honza mi ukázal jezírko, kde rostly blatouchy a divoké kosatce, bylo to úchvatné, lezli jsme spolu na posed a koukali dalekohledem na srnky.
Naštvala jsem i kliďase Honzu
Díky svému společníkovi jsem objevila, kde rostou hřiby s klobouky jako deštníky a kde výstavní lišky a hromady bedel. Jednou jsme se kvůli nějaké pitomosti pohádali, a to už jsem kupodivu naštvala i kliďase Honzu, který na mě zahulákal:
„No tak si jeď do Prahy, když jsi tady věčně nespokojená!“ Odmlčela jsem se. V tu chvíli mi totiž blesklo udivenou hlavou, že by se mi odtud nechtělo.
Květnový západ slunce
Děda Sýkora mi vyrobil krmítko pro ptáky, babička Nováková, šikovná důchodkyně, mi ušila puntíkované šaty na zdejší tancovačky. Mámě jsem pomáhala sázet nejen červenou řepu, ale i pnoucí růže, lilie a slunečnice. Taky magnólii, na tu jsme byly obzvlášť pyšné.
Na maturitu jsme se připravovali na posedu, Honza mi vysvětloval rovnice a občas jen tak jakoby mimochodem koukl do dalekohledu, jestli neuvidí srnce, nebo dokonce jelena.
Ale krásnější než veškerá vysoká zvěř dohromady byl jeden květnový západ slunce, který jsme fascinovaně pozorovali a Honza se mě během toho úchvatného divadla zeptal, zda bych s ním chtěla strávit zbytek života.
„Vsadil bych se, že zbytek života s tebou bude stejně krásný jako tenhle západ slunce,“ dodal.
Navlékl mi prstýnek z trávy
Byl to nádherný okamžik. Řekla jsem, že bych chtěla, a on mi navlékl na ruku prstýnek z trávy. Oběma se nám zaleskly v očích slzy. Políbili jsme se a do vsi pak šli ruku v ruce, aby všichni viděli, že patříme už napořád k sobě.
Z vesničky na konci světa, z níž jsem si zpočátku dělala legraci, jsme se nehnuli celý život. Žít kdekoli jinde by byla veliká chyba, protože tady u nás je přece tak krásně!
Marie P. (61), Blansko
