Domů     Dnes už vím, kde je nejlépe!
Dnes už vím, kde je nejlépe!
6 minut čtení

Vesnice neměla hospodu, prodejnu ani kostel. Byla tu jen kaplička, zchátralá autobusová zastávka a rybník s několika kachnami.

Když jsem se od rodičů dozvěděla o tom stěhování, málem jsem spadla ze židle. Ani neumím vypovědět, jak moc jsem milovala městský život.

Na můj názor se neptali

Nejdřív jsem si myslela, že je to apríl a že je to vtip, protože taková pohroma se v mém životě přihodit nemůže, ale rodiče se nesmáli, jen se zkrátka rozhodli uskutečnit si odvěký sen o rodinném baráčku, a když prateta odešla na věčnost a odkázala jim jej, byli na vrcholu blaha.

„A co já?“ ječela jsem. „Na mě nemyslíte?“ Táta mě ujistil, že si to tam zamiluji. „To ticho, ten klid. Ty výhledy do krajiny,“ rozplývala se máma. Nevěřila jsem svým uším. Moji rodiče zešíleli.

Ocitla jsem se v pekle

A opravdu se to stalo. Jednoho pochmurného dne jsme se ocitli v pekle. Máma sice tvrdila, že v pohádce, ale já jsem to viděla jinak. Z hezkého, útulného městského bytu jsme se přemístili do zchátralé zříceniny, kde se topilo uhlím.

Řekla jsem našim, že mi zničili život, a šla se courat po okolí. V té díře nebylo nic. Jak mi tohle rodiče mohli udělat? Z obhlídky jsem se vrátila se slzami v očích.

Zahlédla jsem jednoho místního burana asi tak v mém věku, šinul si to po blátivé cestě někam na kole, oblečen jako válečný sirotek. Aha, takže takhle vypadají místní kluci, blesklo mi hlavou.

Ty jsi ta Pražanda?

Do školy nás vozil dýchavičný autobus, myslím mě a burana. „Hele, ty jsi ta Pražanda, že jo?“ promluvil na mě bez pozdravu. „A ty jsi ten vidlák, že jo?“ smečovala jsem. „No jo, to jsem já,“ souhlasil spokojeně. „Jak se ti u nás líbí?“ Vyvalila jsem oči:

„Jak se mi tu líbí? Copak existuje člověk, kterému by se tu mohlo líbit?“ Pokrčil rameny: „Mně se tu líbí moc. Dá se tu fantasticky načerno rybařit. Do hospody je to jenom sedm kiláků rychlý chůze přes les, to nic není. Na kole je tam člověk hned.

Otevřeno mají v pátek a v sobotu, v neděli jenom do dvou, to jde. Nevím, nač bych si stěžoval.“ Nedělal si srandu. Myslel to vážně. Soucitně jsem si ho prohlédla.

Oblékl si sportovní bundu asi po tátovi, byla mu velká, manšestrové kalhoty rezavé barvy a tenisky se žralokem. Tak takhle se tady žije.

Nejhorší místo na světě

Ještě se ke všemu ukázalo, že buran je můj spolužák. V mezích možností jsme se spřátelili. Nevadilo mu, že se mu posmívám kvůli tomu, jak příšerně se obléká. Že se vysmívám celé vesnici, všem místům, která měl rád, i rybníku a kapličce.

Že dokola opakuji, že tohle je nejhorší místo na světě. „Naučíš se to tady mít ráda,“ ujišťoval mě, „počkej na jaře. V lese je přírodní divadlo a ochotníci se tam vždycky něčím blýsknou.“

Vyrobil mi dárek

Ve škole jsme spolupracovali, prospívalo to oběma stranám. Seděli jsme vedle sebe, já od něj opisovala při matice a on ode mě během písemek z ruštiny. Někdy kolem Vánoc jsem ke svému úžasu zjistila, že jsme vlastně přátelé.

Když jsem od něj k Ježíšku dostala samorost ve tvaru hada, natřený bezbarvým lakem, nejdřív jsem se smála jako obvykle, pak mě to skoro dojalo.

Říká se přece, že nejhezčí dárek je ten, který dárce zhotoví vlastníma rukama. Vydržel desítky let, dodnes ho mám na poličce. Pro parádu určitě ne, to by ani nešlo, ale jako milou vzpomínku.

Pozorovali jsme srnky

Kupodivu měl pravdu s tím jarem. Přistěhovali jsme se před Dušičkami, kdy panovalo truchlivé pohřební počasí a poprchávalo do mlhy.

Ale na jaře se i zdejší odlehlý kraj oblékl do slavnostního květovaného roucha, ptáci pěli jako o život, a hlavně vyschlo bláto, a tak zdejší obyvatelé přestali vypadat, jako kdyby pocházeli z bažin.

Honza mi ukázal jezírko, kde rostly blatouchy a divoké kosatce, bylo to úchvatné, lezli jsme spolu na posed a koukali dalekohledem na srnky.

Naštvala jsem i kliďase Honzu

Díky svému společníkovi jsem objevila, kde rostou hřiby s klobouky jako deštníky a kde výstavní lišky a hromady bedel. Jednou jsme se kvůli nějaké pitomosti pohádali, a to už jsem kupodivu naštvala i kliďase Honzu, který na mě zahulákal:

„No tak si jeď do Prahy, když jsi tady věčně nespokojená!“ Odmlčela jsem se. V tu chvíli mi totiž blesklo udivenou hlavou, že by se mi odtud nechtělo.

Květnový západ slunce

Děda Sýkora mi vyrobil krmítko pro ptáky, babička Nováková, šikovná důchodkyně, mi ušila puntíkované šaty na zdejší tancovačky. Mámě jsem pomáhala sázet nejen červenou řepu, ale i pnoucí růže, lilie a slunečnice. Taky magnólii, na tu jsme byly obzvlášť pyšné.

Na maturitu jsme se připravovali na posedu, Honza mi vysvětloval rovnice a občas jen tak jakoby mimochodem koukl do dalekohledu, jestli neuvidí srnce, nebo dokonce jelena.

Ale krásnější než veškerá vysoká zvěř dohromady byl jeden květnový západ slunce, který jsme fascinovaně pozorovali a Honza se mě během toho úchvatného divadla zeptal, zda bych s ním chtěla strávit zbytek života.

„Vsadil bych se, že zbytek života s tebou bude stejně krásný jako tenhle západ slunce,“ dodal.

Navlékl mi prstýnek z trávy

Byl to nádherný okamžik. Řekla jsem, že bych chtěla, a on mi navlékl na ruku prstýnek z trávy. Oběma se nám zaleskly v očích slzy. Políbili jsme se a do vsi pak šli ruku v ruce, aby všichni viděli, že patříme už napořád k sobě.

Z vesničky na konci světa, z níž jsem si zpočátku dělala legraci, jsme se nehnuli celý život. Žít kdekoli jinde by byla veliká chyba, protože tady u nás je přece tak krásně!

Marie P. (61), Blansko

Předchozí článek
Další článek
Související články
4 minuty čtení
Když jsem ovdověla, ztratila jsem chuť do života. Dny jsem trávila doma a připadala si zbytečná. Jedno náhodné setkání v parku vše změnilo. Když jsem za sebou naposledy zavřela dveře kanceláře, měla jsem pocit, že končí i můj život. Byt bez manžela byl jen prázdnou skořápkou a každý další den se zdál být nekonečným oceánem zbytečného času. Čtyřicet let jsem pracovala v účtárně obklopená lidmi a
3 minuty čtení
Posvícenská tancovačka byla v našem městečku proslulá. Že tu však najdu báječnou životní lásku, to jsem netušila. V sokolovně byla cítit vůně koláčů a levného parfému. Tancovačka začínala, a já ho spatřila. Stál u barového pultu, v košili s vyhrnutými rukávy. Většího fešáka jsem nikdy neviděla. Hrála veselá dechovka a on se smál vtipu své společnice, krásné blondýnky, která se k němu tiskla jak
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud