Po rozchodu jsem si musela rychle najít bydlení. Vzala jsem první byt, který se namanul. To, že to nebyla šťastná volba, jsem zjistila velmi rychle.

Ze dne na den jsem si musela najít nové bydlení. Po pěti letech vztahu jsme se s přítelem rozešli. Vzhledem k tomu, že byt, kde jsme bydleli, patřil jemu, musela jsem jednat. Kamarádka mi pomohla s hledáním nového útočiště.

Na sehnání nového bytu jsem neměla moc času. Když mi Hanka zavolala, že jeden našla, už předem jsem věděla, že ho musím vzít.

Tmavá díra

Když jsem do něj vstoupila, chtělo se mi brečet. Byl to starší byt. Vůbec se mi nelíbil, ale neměla jsem na vybranou. Nejhorší byla asi ta tma, dvě menší okna dovnitř vůbec nepustila denní světlo. Tak jsem to vyřešila několika lampičkami a svíčkami.

Věci byly jinde

Těsně po nastěhování jsem si všimla, že se mi přesouvají věci. Třeba rozečtená knížka byla najednou jinde. Jeden večer jsem ji nechala na nočním stolku, ale po příchodu z práce byla na kuchyňské lince. To bych v životě neudělala, mám ke knížkám úctu.

V koupelně, kde jsem měla na poličce vyskládanou kosmetiku, došlo také k přesunu. Všechny věci, které byly napravo, se ocitly nalevo. Napadlo mě, že mi tam chodí šmejdit domácí.

Jenže když jsem si uvědomila, že je to starší pán o holi, který se sotva sune, musela jsem ho vyloučit. Když jsem to říkala mamce, označila mě za roztěkanou po rozchodu a nedávala tomu žádnou váhu. V bytě jsem ale bydlela sama, klíče jsem měla jen já a domácí.

Kdo mi tedy přesouvá věci? Začala jsem se přiklánět k tomu, co tvrdila Hanka. „Podle mě je to duch,“ řekla na rovinu. „Já jsem ti totiž neřekla, že v tom bytě kdysi zemřela jedna žena,“ poodkryla minulost bytu. „A jak umřela?“ zajímalo mě. „Prý se oběsila.

S domácím jsme se domluvili, že ti to nebudeme říkat, ale něco mi prozradil,“ řekla tajemně. „Prý v tom bytě nikdo dlouho nevydrží, právě proto, že v něm asi straší,“ řekla naprosto vážně.

„V mém bytě straší? Tak to si mě pobavila,“ vysmála jsem se jí. Nicméně někde hodně hluboko jsem tušila, že se to děje a může to být i můj případ.

Vzkaz na zrcadle

Potvrdil mi to pak jeden vzkaz. Po příchodu z práce jsem se chtěla naložit do vany a vstřebat náročný den. Když jsem však na zrcadle viděla nápis rtěnkou, zatrnulo mi. Stálo tam jenom jedno slovo: „Odejdi.“

Já osobně o nadpřirozených či tajemných věcech moc nevím. Nikdo z rodiny mi nezemřel, nikdy jsem se s duchem nesetkala. Toto byla moje první zkušenost. Ale rozhodla jsem se, že to prokletí možná zlomím tím, když se z bytu nehnu.

Rozhodla jsem se tomu duchovi ukázat, že se ho nebojím a že se nenechám vyštvat jen tak. A vážně to zafungovalo. Když jsem se přestala bát, začala jeho moc slábnout. Vydržela jsem a on to vzdal.

Ivana S. (53), Mělník