Se zvířaty měl dědeček Hubert velké zkušenosti.  Žil v bývalé hájovně na samotě. Celý život se učil naslouchat lesu. Stromy ho měly za svého krále.

Můj děda uměl napodobovat hlasy zvířat. Nebylo výjimkou, že dokázal přilákat jelena nebo divočáky. I jeho kohout byl přesvědčivý. Okolní opeřenci ho považovali nejspíš za svého krále, protože jeho kokrhání žádný široko daleko neodolal a přidávali se.

Uměl napodobit i různé ptactvo, jak slavíka, tak kosa po ránu. Prázdniny u dědečka Huberta patřily mezi nejoblíbenější. Spali jsme pod stany na zahradě a děda nás v noci strašil. Jednou ale kolem nás dupali skuteční ježci, a my ze stanů křičeli: „Dědo, už nedupej, my víme, že jsi to ty!“

Kde jsou?

Vesničané považovali našeho dědu tak trochu za blázna, ale jednou jim byl velmi užitečný. Ve vedlejší vesnici měli totiž prasečák a z něj se podařilo několika pašíkům utéct. Nikdo tehdy nechápal, jak se jim to povedlo a jestli jim někdo nepomohl.

Možná místní zlotřilé děti, které si občas vymyslely zábavu. Uvažovalo se také, zda to nebyla krádež a někdo si už nemne ruce nad vepříky ve svém chlívku. Žádné stopy se ale nenašly. Tehdy si někdo vzpomněl na dědu Huberta.

Našel utečence

Přijeli za ním na traktoru i s předsedou národního výboru, jestli by se děda nepokusil zatoulané vepříky zavolat. A slíbili mu nejen odměnu, ale i čestné místo na hasičském bále.

Babičce zajiskřily oči, když to slyšela, protože už marně několik let dědu lákala na pořádnou tancovačku. Tak děda vyrazil do lesa a kudy chodil, tam hlasitě chrochtal jako skutečné domácí prase. Pašíky skutečně našel a slavnostně vyvedl z lesa ven.

Nikdy nezapomenu na to, jak šel hrdě před nimi, hlasitě kvičel a růžoví čuníci pochodovali poslušně za ním a odpovídali mu.

Lenka (67), Sušice