Domů     Žal mě úplně zaslepil, řekla jsem dceři strašné věci
Žal mě úplně zaslepil, řekla jsem dceři strašné věci
3 minuty čtení

Byla jsem tak moc nešťastná, a v té nejtěžší chvíli jsem si své zoufalství vylila na své jediné dceři. Najdu někdy sílu, abych se jí omluvila?

Měla jsem dvě úžasné děti. A byla jsem na ně pyšná. Byli jsme šťastná rodina, i když o žádné velké lásce mezi mnou a mým mužem nemohla být řeč. Byl to ale člověk, kterému jsem věřila a vážila si ho. Pak ale přišel problém, se kterým nikdo nepočítal.

Synovi Martinovi bylo sedmnáct, když onemocněl. Byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být najednou vyčerpaný. Přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole.

První ročník průmyslovky znamenal velkou změnu a učení měl v tu dobu opravdu hodně. Když mu ale bez příčiny začala téct krev z nosu, bolelo ho břicho a zvětšily se mu uzliny, běžela jsem s ním k lékařce.

Byl statečný!

Mysleli jsme, že má mononukleózu, ale doktorka ho poslala na odborné vyšetření. Ortel byl strašný − akutní leukemie! Nervově jsem se zhroutila… Nestěžoval si, ani když mu vypadaly vlasy.

Chemoterapie bohužel nezabrala a lékaři se rozhodli pro transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny však nebyl vhodný dárce, a přestože se nějaký nakonec našel, nedopadlo to dobře. Přes veškerou snahu náš syn zemřel. Vůbec jsem to nechtěla přijmout!

Byla jsem na dně. Sotva skončil smuteční obřad, vrhla se mi kolem krku naše dcera Eliška. Chtěla se vyplakat v mém náručí. Jenže já byla v tu chvíli neschopná jakékoliv empatie a citu.

Odstrčila jsem ji

Moje paže bezvládně visely podél těla. Cítila jsem, jak mi tepe ve spáncích, jak těžce a namáhavě dýchám. Najednou jsem dceru odstrčila a vyslovila tu strašnou větu:

„To lepší mi umřelo a to horší zůstalo!“ Naštěstí stál vedle nás manžel, dceru rychle objal a vyvedl ven ze smuteční síně.

Bylo to tak strašné, neustále se mi ta chvíle vrací − i po letech jsem se nemohla zbavit toho okamžiku, kdy jsem bezcitně odstrčila svou dceru a nikdy nezapomenu na ten její pohled, jak se na mě v tu chvíli přes slzy podívala − smutně a vyčítavě…Od té doby uplynulo už třicet let, dcera je šťastně vdaná a má dvě děti.

Napravím to?

Já se ale dosud nedokázala vyrovnat se skutečností, že jsem jí jako vlastní matka mohla něco tak hrozného říct. Ta slova už nedokážu nikdy vzít zpět.

Nikdy jsme o tom nehovořily, ona mi to nikdy nevyčetla, já ale vím, že ta nevyřčená křivda mezi námi stále visí. A cítí to i můj muž. Asi proto je na dceru tak milý. Jako by jí to utrpení chtěl nevyhradit.

Snažím se to spravit alespoň tím, jak se věnuji jejím dětem, svým vnukům. Dělám pro ně maximum. Když byl covid, tak byla hodně nemocná ona, její muž i obě děti.

Najednou jsem to byla já, kdo na tom byl nejlépe, běžela jsem tehdy k ní domu, abych mohla odčinit svůj prohřešek. Starala jsem se o ně. Bývala bych snad i umřela, jen abych jí pomohla.

Jen je mi líto, že jsme si to zatím stále nedokázaly říct. Asi by se nám, nebo alespoň mně, ulevilo. To říká můj manžel pořád, a má určitě pravdu.

Ludmila (72), Třeboň

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.