Byla jsem tak moc nešťastná, a v té nejtěžší chvíli jsem si své zoufalství vylila na své jediné dceři. Najdu někdy sílu, abych se jí omluvila?

Měla jsem dvě úžasné děti. A byla jsem na ně pyšná. Byli jsme šťastná rodina, i když o žádné velké lásce mezi mnou a mým mužem nemohla být řeč. Byl to ale člověk, kterému jsem věřila a vážila si ho. Pak ale přišel problém, se kterým nikdo nepočítal.

Synovi Martinovi bylo sedmnáct, když onemocněl. Byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být najednou vyčerpaný. Přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole.

První ročník průmyslovky znamenal velkou změnu a učení měl v tu dobu opravdu hodně. Když mu ale bez příčiny začala téct krev z nosu, bolelo ho břicho a zvětšily se mu uzliny, běžela jsem s ním k lékařce.

Byl statečný!

Mysleli jsme, že má mononukleózu, ale doktorka ho poslala na odborné vyšetření. Ortel byl strašný − akutní leukemie! Nervově jsem se zhroutila… Nestěžoval si, ani když mu vypadaly vlasy.

Chemoterapie bohužel nezabrala a lékaři se rozhodli pro transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny však nebyl vhodný dárce, a přestože se nějaký nakonec našel, nedopadlo to dobře. Přes veškerou snahu náš syn zemřel. Vůbec jsem to nechtěla přijmout!

Byla jsem na dně. Sotva skončil smuteční obřad, vrhla se mi kolem krku naše dcera Eliška. Chtěla se vyplakat v mém náručí. Jenže já byla v tu chvíli neschopná jakékoliv empatie a citu.

Odstrčila jsem ji

Moje paže bezvládně visely podél těla. Cítila jsem, jak mi tepe ve spáncích, jak těžce a namáhavě dýchám. Najednou jsem dceru odstrčila a vyslovila tu strašnou větu:

„To lepší mi umřelo a to horší zůstalo!“ Naštěstí stál vedle nás manžel, dceru rychle objal a vyvedl ven ze smuteční síně.

Bylo to tak strašné, neustále se mi ta chvíle vrací − i po letech jsem se nemohla zbavit toho okamžiku, kdy jsem bezcitně odstrčila svou dceru a nikdy nezapomenu na ten její pohled, jak se na mě v tu chvíli přes slzy podívala − smutně a vyčítavě…Od té doby uplynulo už třicet let, dcera je šťastně vdaná a má dvě děti.

Napravím to?

Já se ale dosud nedokázala vyrovnat se skutečností, že jsem jí jako vlastní matka mohla něco tak hrozného říct. Ta slova už nedokážu nikdy vzít zpět.

Nikdy jsme o tom nehovořily, ona mi to nikdy nevyčetla, já ale vím, že ta nevyřčená křivda mezi námi stále visí. A cítí to i můj muž. Asi proto je na dceru tak milý. Jako by jí to utrpení chtěl nevyhradit.

Snažím se to spravit alespoň tím, jak se věnuji jejím dětem, svým vnukům. Dělám pro ně maximum. Když byl covid, tak byla hodně nemocná ona, její muž i obě děti.

Najednou jsem to byla já, kdo na tom byl nejlépe, běžela jsem tehdy k ní domu, abych mohla odčinit svůj prohřešek. Starala jsem se o ně. Bývala bych snad i umřela, jen abych jí pomohla.

Jen je mi líto, že jsme si to zatím stále nedokázaly říct. Asi by se nám, nebo alespoň mně, ulevilo. To říká můj manžel pořád, a má určitě pravdu.

Ludmila (72), Třeboň