Domů     Měli jsme jezevčíka, jmenoval se Max
Měli jsme jezevčíka, jmenoval se Max
3 minuty čtení

Dcera s vnukem za námi jezdí jenom jednou za rok. Chtěli jsme mít doma něco roztomilého a hravého, a tak jsme si pořídili Maxe.

Máme s mým mužem spokojené manželství, malý domeček, zahrádku a pejska. Tedy měli jsme pejska. Byl to jezevčík, jmenoval se Max. Žijeme si poklidně. Moc lidí za námi nechodí.

Dcera s manželem a vnuk žijí v cizině, přijedou na Vánoce, pak je zas do dalších Vánoc nevidíme. Nic, o čem by člověk snil, ale zvykli jsme si. Píšeme si, telefonujeme, posíláme balíčky s dárky. Dřív jsem se důchodu bála, ale co v něm jsem, docela se mi líbí.

Starám se o kytičky, pěstuji bylinky, vařím teplé večeře, v pátek chodíme k sousedům na karty. Někdy dostanu toho mého dokonce i do biografu. Taky jsme chodívali na špacír s Maxem, do lesa a na louku.

Dva měsíce

Manžel Karel je o sedm let starší než já a roztržitý, nabádala jsem ho, aby dával na psa na procházce pozor a nepouštěl ho z řemínku, ale namítal, že se zvíře musí proběhnout. Tehdy šel s Maxem sám, protože mi zrovna otékaly nohy, trpím na to.

Vrátil se tak pozdě, že jsem chtěla volat policii, a bez psa. Představa, že náš Max někde běhá sám, celý vystrašený, že se třese zimou, byla příšerná.

Týdny jsme ho hledali, lepili na zastávky a na pouliční lampy fotografie a cedulky slibující odměnu, ale pes nikde. Oči jsem si vyplakala. Uběhl měsíc, dva měsíce, to už jsme se smířili, že jezevčíka neuvidíme.

Kdekoli jsem si na něj vzpomněla, rozplakala jsem se, ať jsem byla v samoobsluze, v autobuse, na ulici. Karel se mi svěřil, že taky kolikrát slzel normálně mezi lidmi. „Ale třeba se s ním ještě setkáme,“ dodával pokaždé. Takový on je, optimisticky založený.

Na houbách

Začalo jaro, a my s Karlem jsme natolik zkušení houbaři, že se jarních hub nebojíme, spolehlivě je poznáme. Toulali jsme se lesem za městem, a když jsme se vraceli vilovou čtvrtí, slyšíme povědomý štěkot. Ze zahrádky na nás halasně štěkal náš Max.

„Ježíšikriste, Karle!“ zaječela jsem, že mě bylo slyšet snad až na náměstí. „Tohle je Max!“ Skákal na plot a štěkal jako blázen. Utírali jsme si slzy. Vypadalo to už na šťastný konec, ale… ze dveří vyšli tatínek s pětiletým chlapečkem.

„To je náš pes!“ volala jsem. Pán mě ubezpečil, že dlouho zjišťovali, komu pes pobíhající po lese patří, ale že majitele nedohledali. Když chlapeček zjistil, že si psa chceme odvést, dal se do takového pláče, že jsme nevěděli, co dělat.

Objímal Maxe s dával mu pusy na čumáček. Tomu se to zjevně líbilo. A tak jsme se vrátili domů s mokrýma očima a bez Maxe, ale aspoň s vědomím, že je šťastný tam, kde je.

Pavla (69), Vrchlabí

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.