Dcera s vnukem za námi jezdí jenom jednou za rok. Chtěli jsme mít doma něco roztomilého a hravého, a tak jsme si pořídili Maxe.
Máme s mým mužem spokojené manželství, malý domeček, zahrádku a pejska. Tedy měli jsme pejska. Byl to jezevčík, jmenoval se Max. Žijeme si poklidně. Moc lidí za námi nechodí.
Dcera s manželem a vnuk žijí v cizině, přijedou na Vánoce, pak je zas do dalších Vánoc nevidíme. Nic, o čem by člověk snil, ale zvykli jsme si. Píšeme si, telefonujeme, posíláme balíčky s dárky. Dřív jsem se důchodu bála, ale co v něm jsem, docela se mi líbí.
Starám se o kytičky, pěstuji bylinky, vařím teplé večeře, v pátek chodíme k sousedům na karty. Někdy dostanu toho mého dokonce i do biografu. Taky jsme chodívali na špacír s Maxem, do lesa a na louku.
Dva měsíce
Manžel Karel je o sedm let starší než já a roztržitý, nabádala jsem ho, aby dával na psa na procházce pozor a nepouštěl ho z řemínku, ale namítal, že se zvíře musí proběhnout. Tehdy šel s Maxem sám, protože mi zrovna otékaly nohy, trpím na to.
Vrátil se tak pozdě, že jsem chtěla volat policii, a bez psa. Představa, že náš Max někde běhá sám, celý vystrašený, že se třese zimou, byla příšerná.
Týdny jsme ho hledali, lepili na zastávky a na pouliční lampy fotografie a cedulky slibující odměnu, ale pes nikde. Oči jsem si vyplakala. Uběhl měsíc, dva měsíce, to už jsme se smířili, že jezevčíka neuvidíme.
Kdekoli jsem si na něj vzpomněla, rozplakala jsem se, ať jsem byla v samoobsluze, v autobuse, na ulici. Karel se mi svěřil, že taky kolikrát slzel normálně mezi lidmi. „Ale třeba se s ním ještě setkáme,“ dodával pokaždé. Takový on je, optimisticky založený.
Na houbách
Začalo jaro, a my s Karlem jsme natolik zkušení houbaři, že se jarních hub nebojíme, spolehlivě je poznáme. Toulali jsme se lesem za městem, a když jsme se vraceli vilovou čtvrtí, slyšíme povědomý štěkot. Ze zahrádky na nás halasně štěkal náš Max.
„Ježíšikriste, Karle!“ zaječela jsem, že mě bylo slyšet snad až na náměstí. „Tohle je Max!“ Skákal na plot a štěkal jako blázen. Utírali jsme si slzy. Vypadalo to už na šťastný konec, ale… ze dveří vyšli tatínek s pětiletým chlapečkem.
„To je náš pes!“ volala jsem. Pán mě ubezpečil, že dlouho zjišťovali, komu pes pobíhající po lese patří, ale že majitele nedohledali. Když chlapeček zjistil, že si psa chceme odvést, dal se do takového pláče, že jsme nevěděli, co dělat.
Objímal Maxe s dával mu pusy na čumáček. Tomu se to zjevně líbilo. A tak jsme se vrátili domů s mokrýma očima a bez Maxe, ale aspoň s vědomím, že je šťastný tam, kde je.
Pavla (69), Vrchlabí
