Byla to jedna z těch nocí, kdy všechno bylo v nebývalém klidu. Seděla jsem na gauči, když mi přišla zpráva od Markéty. Chtěla zmizet.

Markéta se dlouhodobě trápila. Prošla si nehezkým vztahem, práce ji nebavila, stále tvrdila, že přežívá a neví, jak dál. Až tu noc mi přišla zpráva:

„Tak jsem to udělala. Právě jsem si koupila letenku do Austrálie. Chci tam začít znovu a jinak. Připadám si tady jako v pasti a potřebuji změnu.“ Říkala jsem si, že je blázen, ale co jsem mohla dělat? Jen ji podpořit.

Měly jsme jet spolu

Vždycky jsme se bavily o tom, jak jednou odjedeme, ale nikdy jsme to nemyslely vážně. Teď to bylo jiné. Markéta to myslela doopravdy. Vzala jsem telefon do ruky a ujistila ji, ať jede. A v duchu jsem doufala, že se za čas vrátí.

Myslela jsem si, že to bude jen dočasné, že se brzy vrátí a že si s ní budu znovu psát, stejně jako před tím.

První týdny plynuly

Po jejím odjezdu jsem se cítila prázdně. Markéta mi vždycky rozjasňovala dny. Byla tak veselá a empatická. Osoba, které jsem mohla zavolat uprostřed noci. Ze začátku jsme si psaly každý týden, ale pak to začalo slábnout. Zprávy chodily méně často.

Odpovědi byly krátké, jako by vytržené z kontextu. Nemohla jsem pochopit, co se děje. Přičítala jsem to tomu, že zařizování si života v nové zemi zabere hodně času. Jednoho dne, asi po dvou měsících, jsem jí napsala:

„Markétko, je všechno v pořádku? Jak se máš?“ A nic. Žádná odpověď. Začalo to být stále více znepokojující. Nikdo nevěděl, co s ní je. Když jsem se ptala jejích rodičů, říkali, že jí volali, ale že se jí nedovolali. Že jí posílali zprávy, ale žádná odpověď. Začali jsme jednat.

Kam tak náhle zmizela?

Ona byla vždycky silná, odvážná. Jak mohl zmizet někdo, koho jsem tak dobře znala? Týdny přešly v měsíce a moje obavy rostly. Nevěděla jsem, jestli je to strach, že nevím, co se děje, anebo mne děsily představy, co se stalo.

Nezjistila se žádná stopa, kam by mohla zmizet. Nic nenasvědčovalo trestnému činu. Prostě zmizela.

Vzpomínka, která přetrvává

Léta plynula, ale moje otázky nezmizely. Bude to 20 let. Ticho po Markétě mě provázelo vždy. Když jsem si myslela, že bolest ustoupila, vždy mi ji něco připomnělo. Situace, kdy jsme se smály. Kdy jsme se sobě svěřovaly. Nikdy nezapomenu.

Nezapomenu na tu kamarádku, která byla mým světlem, dala mi tolik radosti a smíchu. Byla to ona, kdo mi vždy pomáhal najít cestu, když jsem se cítila ztracená. A pak se ztratila ona.

Dnes, když mám pocit, že je mi ouvej, podívám se na oblohu a přemýšlím, kde asi teď je. A mluvím s ní. „Markétko, jestli jsi našla to, co jsi hledala, a jestli jsi šťastná, je to dobře.“ Přemýšlím, jestli je někde. Stále doufám, že ano.

Jana P. (63), Plzeň