Byla to naše poslední společná dovolená. Po letech jsme se konečně rozhodly, že si dopřejeme ten zasloužený odpočinek. A dopadlo to strašně!

S Janou jsme se znaly už od střední školy. Byla to moje nejlepší kamarádka. Někdo, kdo mě nikdy neodsoudil, kdo mě znal lépe než kdokoli jiný. A ta dovolená měla být naší šancí na chvíli se zastavit a jen být.

Společně se smát, vychutnávat si víno při západu slunce a připomenout si všechny ty chvíle, které jsme zažily, když jsme byly mladé. Nikdy bych si nepomyslela, že dovolená bude poslední.

Poslední noc nám zbývala

Vzpomínám si, jak jsme se procházely po pláži. Jana byla vždy tak živá, usmívala se a z její přítomnosti vyzařovala neuvěřitelná energie. Byla to ta osoba, která dokázala udělat z každého dne dobrodružství, i když jsme jen seděly na terase a povídaly si. Smály jsme se až do noci, bez starostí, bez strastí života.

Zpráva, která mě zlomila

Ráno Jana ještě spala, tak jsem ji nechala a šla jsem se projít po pláži. Najednou mi ale volala. Její hlas zněl jinak, roztřesený, panický. „Potřebuju pomoc,“ říkala mi. „Něco není v pořádku.“ Spěchala jsem zpátky do pokoje. Jana nemohla dýchat.

Zalarmovala jsem pracovníky hotelu, ti zavolali záchranku. Než dorazili, Janin stav se rapidně zhoršil. V tu chvíli jsem věděla, že to nebude dobré. I když jsem se modlila, že se to všechno zlepší, o pár minut později Jana upadla do bezvědomí.

Záchranáři se snažili, jenže najednou jsem slyšela ten souvisly tón, které značí zástavu. Bylo to nečekané a příliš rychlé. Jana zemřela. Na místě, kde jsme si měly odpočinout. Tam nás smrt rozdělila.

Když jsem stála na té pláži a dívala se na moře, bylo to, jako by mi všechno spadlo na záda. „Ne, to není možné,“ říkala jsem si. Měla jsem potřebu ji ještě jednou obejmout, naposledy jí říct, jak moc mi na ní záleží. Ale teď už to nešlo.

Měla jsem pocit, že jsem ztratila část sebe. Část svého světa. Neměla jsem sílu zavolat manželovi, někdo to musel říct Janině rodině. Nakonec jsem vzala telefon a zavolala muži, který to naštěstí vyřídil za mne.

Návrat domů

Cesta zpět byla příšerná. V letadle jsem byla v úplném šoku. Připadalo mi, že se celý svět zastavil, a já jsem byla jako ztracená. Kde je ta moje kamarádka? Kde je ta osoba, která vždy byla po mém boku? A jak mám pokračovat dál, když už ji nemám?

To mne napadalo. Naštěstí mi byla oporou rodina. Po návratu domů jsem stále nemohla uvěřit, že Jana je pryč. Jak to všechno může být tak náhlé? Tak definitivní? Každý kout, každé místo mi ji připomínalo.

Hana L. (73), Plzeň