Hrozně mi ublížil a já byla tak mladá! Byla jsem přesvědčená, že mu tu zradu nikdy neodpustím. Když se ale vrátil s kytkou a na Valentýna k tomu, nedokázala jsem ho odmítnout.

Potkali jsme se už na střední škole a začali spolu randit. Společně jsme pak odešli do Prahy studovat vysokou školu, naše láska byla veliká a já byla přesvědčená, že osudová. Naše rodiny braly už jako hotovou věc, že se po vysoké vezmeme.

Petr bude inženýr a já dětská lékařka. Jenže jak se blížil konec studií, začal být Petr odtažitý a uzavřený. Mělo mě to trknout. Vysokou skončil o rok dříve než já a hned si založil se svým spolužákem firmu.

Byl najednou celý nadšený, začali spolu s Tomášem jezdit do zahraničí a my se viděli méně a méně.

Užívat si

Po mé promoci jsem začala šlapat na plyn, co se týče vysněné svatby. Moji i Petrovi rodiče se začali taky chystat. Svatba měla být úžasná! Domluvili obřad na zámku, velkou hostinu na statku a svatební noc jako z pohádky. Petr to vůbec nekomentoval.

Nechal se nést proudem, jako by se ani ze svatby neradoval. A pak to najednou přišlo − studená sprcha! Týden před svatbou mi řekl, že se ženit nechce. Že si chce konečně užívat života, cestovat, poznávat lidi a hlavně si dál budovat vlastní pořádnou firmu.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Začala jsem brečet, vyčítat, prosit, přemlouvat… On se ale otočil a odešel. Myslela jsem si, že se mu to do druhého dne rozleží v hlavě, ale ráno mi nezvedal telefon.

Když jsem došla k jeho rodičům, stáli zaraženě ve dveřích, pozvali mě dál a bylo vidět, jak je jim těžko. Zanechal doma dopis, že se svatba ruší a odstěhoval se. No byla to osuda jako hrom!

Mí rodiče se s Petrovými rozhádali, můj bratr se popral s Petrovým bratrem, a já měla chuť skočit ze skály.

Sama

Zaměřila jsem se na kariéru. Vrhla jsem se do své práce s dětmi, která mě úplně pohltila. Po třech letech jsem vzala práci v nedaleké nemocnici a brala si často noční. Tak mi uběhlo dlouhých sedm let, ani jsem nevěděla jak.

O Petrovi se doma mluvit nesmělo, s jeho rodinou jsem se nestýkala. Dva roky jsem chodila s lékařem u nás na oddělení, byl ale ženatý a měl dvě děti, tak jsem si od toho nic neslibovala. Mí rodiče si už mysleli, že se nikdy nevdám. Táhlo mi na dvaatřicet let.

Bydlela jsem sama v garsonce nedaleko nemocnice, kde jsem pracovala. Tu noc, zrovna byl svatý Valentýn, jsem službu neměla, seděla jsem doma a vytěsnila to, že je nějaký svátek zamilovaných.

Za dveřmi

Najednou zazvonil zvonek. Kdo to sem leze? Říkala jsem si a šourala se ke dveřím s tím, že to bude určitě sousedka. Když jsem dveře otevřela, nebyla jsem schopna slov, v hlavě zavládlo prázdno. Přede mnou stál Petr, s kytkou v ruce.

Slušelo mu to, jako by to bylo včera, co jsem ho viděla naposled. „Ty vypadáš pořád stejně!“ řekl a já sama sebe slyšela, jako mu říkám, ať jde dál. No slovo dalo slovo. Vyříkali jsme si to.

Žádná ženská v tom tehdy nebyla, jen se ještě necítil na rodinu a děti. A já to najednou chápala. Navázali jsme tam, kde jsme před lety skončili. Odpustila jsem mu. My jsme s tím problém neměli, problém měly naše rodiny. Ale i ty to nakonec překously, když jsme se vzali.

Libuše (57), Jihlava