Můj muž se narodil ve znamení Blíženců a neustále se na to odvolával. Jako by to byla nějaká omluva pro jeho špatné chování. Rozhodla jsem se manžela převychovat!

O Blížencích se traduje, že jsou to dva lidé v jednom, a občas není zřejmé, kým právě jsou. Kdy ti ukážou svoji vlídnou, či ošklivou tvář. Kamenem úrazu bylo, že má drahá polovička mi tu horší stránku povahy začala předvádět čím dál častěji.

Nic mi nedopřál

Nešlo jen o nějaké malichernosti, třeba že by mi vůbec nepomáhal s domácností a že mi na ni přestal zcela přispívat. Ale štvala mě především jeho urážlivost a náladovost. Nesměla jsem říct nic, co by ho mohlo popudit. Jenže já nevěděla, co ho naštve!

Moje názory na politiku ho přiváděly k šílenství, mé jednání s jeho dospělými dětmi z předchozího manželství považoval za nemožné a neshodli jsme se už ani na stylu oblékání. Přitom si moc dobře vzpomínám, jak nám to spolu kdysi ladilo.

Teď jsem ho ale štvala i svými problémy v zaměstnání, ze kterých vinil mě, a jakýkoliv společný nákup skončil katastrofou. Byl totiž dost na peníze. Ale šetřil jenom na mně. Svým dětem by snesl modré z nebe, jen aby se jim zalíbil.

Měl výčitky, že je jako malé opustil a moc se jim nevěnoval. Sobě také rád dopřál. Třeba nové kolo a taky nejnovější výbavu na lyže. Já si musela vystačit se starými prkny po dětech, se kterými jezdily kdysi na lyžařský výcvik. Štvalo mě to, ale co jsem měla dělat?

Kamarádka mě inspirovala

Rozcházet se s ním se mi nechtělo. Bála jsem se zůstat na stará kolena sama. Vždyť jsem se s ním zase neměla tak špatně. Byla jsem přesvědčená, že v jádru je to dobrý chlap, jen se mi tak nějak zatoulal. Nebo že by ho někdo vyměnil?

Napadlo mě, že by potřeboval přemýšlet. Potřeboval by si uvědomit, že i já mám pro něho nějakou cenu a měl by se začít opět chovat ke mně slušně. Možná si ani neuvědomuje, jakou mi působí bolest!

„Pošli ho někam samotného na pár dní, aby mohl rozjímat. Třeba se mu po tobě začne stýskat,“ radila mi kamarádka, jako vždy hodná a smířlivá. Mně se ale nechtělo platit nějaký pobyt. Přišlo mi, že bych ho tím podplácela. Bylo by to pro mě ponižující.

Brala to moc vážně

Ale s tím, že by potřeboval o samotě přemýšlet, jsem souhlasila. „Už to mám!“ zvolala jsem nadšeně, až se kamarádka lekla a málem na sebe vylila vřelou kávu. „Já ho zavřu do sklepa,“ oznámila jsem jí rezolutně a neubránila jsem se potutelnému úsměvu.

Ona byla ale mým rázným řešením zaskočená. „Co když se nepolepší? Doufám, že ho nerozsekáš do polévky,“ povzdychla si v žertu, ale až tak moc pobaveně nevypadala. Musela jsem jí připomenout, že mám na mysli sklepní místnost ve sníženém přízemí našeho domku.

„Víš, mluvím o té místnosti, kam chodím šít a taky si tam občas jdu dát šlofíčka, když chci, aby mě nikdo nerušil,“ připomněla jsem jí a jí se konečně rozsvítilo.

Luxusní vězení

Jednalo se o malou místnůstku s okénkem až u stropu, zařízenou starým křesílkem, stolem a taky gaučem. Měla jsem zde rozložené šití, košík s pletením a malou knihovničku. Bylo to tady hodně staré, ale útulné.

Nebylo to vězení, spíš taková moje milovaná zašívána. Dokonce k tomu patřila i malá místnost se sociální vybavením. „Sem zavřu manžela!“ rozhodla jsme se a taky jsem tak učinila. Přišel důvěřivě s tím, že mi pomůže cosi odnést.

Zamkla jsem za ním dveře a přes ně mu všechno řekla. Jak jsem nespokojená a jak ho přinutím přemýšlet.

Byl v pasti

Zuřil strašně. Dokonce několikrát kopl do dveří! Já ho ale nechtěla mučit. Měl tam dokonce připravený malý televizor a taky nějaké jídlo. Teplou stravu jsem mu podávala tím zahradním okénkem, aby mi třeba náhodou neutekl.

O jeho mobilní telefon jsem se prozřetelně postarala předem. Vyndala jsem mu ho nenápadně z kapsy kalhot, když jsem mu „jako“ otevírala dveře do mé zašívárny.

Nemyslela jsem, že ho tam budu věznit dlouho, jen jsem chtěla, aby přišel k rozumu a přestal mě trápit.

Měl zvláštní výraz ve tváři

Druhý den večer jsem ho šla vypustit. Měla jsem z jeho reakce trochu strach. No, spíš vlastně velký strach! Seděl v mém křesílku a koukal do zdi. Ani si nečetl, natož aby koukal na televizi. Obávala jsem se nejhoršího.

On se ale ke mně otočil a ve tváři měl úplně jiný výraz. Skoro bych řekla zamilovaný, ale to bych přeháněla. Spíš takový smířlivý. V očích měl vlídný a mírný výraz, který jsem už dlouho neviděla.

Usmířili jsme se

„Víš, když mě přešel vztek, tak jsem opravdu přemýšlel. Musela jsi být moc zoufalá, když ses k něčemu takovému odhodlala. Choval jsem se vážně hrozně. Můžeš mi odpustit?“ zeptal se a mně spadl kámen ze srdce. Objala jsem ho. Byl to zase můj starý dobrý manžel!

Usmířili jsme se. Od té doby si vzájemně z legrace vyhrožujeme sklepem. Ale ve skutečnosti jezdíme na krátké dovolené, abychom si ještě pořádně užili! Ta samotka mu opravdu prospěla. A mně také.

Lída R. (66), Karlovy Vary