I když jsem si myslela, že jsem dobrý plavec, začala jsem se topit. Vlna se mnou zatočila. Z moře mě vytáhla zvláštní bytost.

Byla jsem vždycky hrdá na to, jak skvělá jsem plavkyně. Ve vodě jsem se cítila jako štika. Když jsem jela prvně k moři, tehdy s rodiči, těšila jsem se. Neviděla jsem v něm žádný rozdíl od našich rybníků a bazénů. Proto jsem měla být za svou pýchu potrestána.

Od příhody, která se mi kdysi stala, mě dnes dělí mnoho let, ale od té chvíle mám z moře velký respekt. Podle lidí, kteří u události tehdy byli, jsem měla obrovské štěstí. Žádný zákaz koupání nebyl. Nad pláží se mihotala žlutá vlajka.

Mnohé lidi sice odradila, já se jí ale zaleknout nemohla. Byla jsem sebevědomá mladá žena, která by bez problémů přeplavala polovinu naší republiky.

Vrhla jsem se do vln, které se sice před pobřežím výhrůžně zdvíhaly, nebylo to ale nic děsivého. Koupat se mohlo. I tak bylo ve vodě kolem pláže stále dost lidí.

Místo smrti

Plavala jsem k místu, kde se u skály vlévala do moře řeka. Jak jsem se později dozvěděla, a to nám měl říct delegát, bylo to místo, kde se s děsivou pravidelností každý rok někdo utopil. Mezi nešťastníky byli i dobří plavci jako já.

Jenže delegáti zájezdů často neznají dobře prostředí, v němž se jejich klienti pohybují. Nebyla jsem daleko od břehu, vlny byly slabé a řeka se tvářila klidně. Ani nevím, jak se to stalo.

Měla jsem pocit, že to byl nějaký vír, který se mě zmocnil, stáhl mě pod hladinu a tam se mnou několikrát zatočil. A byl zase pryč. Začala jsem rychle plavat směrem, o kterém jsem byla přesvědčena, že na hladinu. Byla jsem zvyklá plavat pod vodou a vydržela jsem dlouho.

Nebe zmizelo

Plavala jsem a plavala, a hlavou mi blesklo, že plavu podezřele daleko. Přidala jsem na tempu. Cítila jsem, že se budu muset brzy nadechnout. Nikde ale hladina, nikde slunce a nebe. Začala jsem propadat panice. Plavala jsem, a nikde nebylo konce.

Vzduch došel, a já cítila, jak ztrácím vědomí. Uvědomila jsem si, že končím. Už jen matně jsem zaregistrovala trhnutí. Kdosi mě chytil za nohy a táhl opačným směrem.

Jako v mlhách jsem vnímala tělo jakési bytosti, v jednu chvíli se přede mnou zjevil dokonce obličej a já viděla obrovské rybí oči a světle modrou kůži. Bylo to nejspíš tím, že můj mozek už vnímal realitu jinak. Nikdy mi ale nepřestane být divné, kdo to tehdy byl.

Vyletěla jsem nad hladinu

Probrala jsem se až na pláži. Kolem mě stála skupina lidí, plavčík a zdravotník, který mě oživoval. Z vyprávění rodičů vím, že mě žádný plavec z vody nevytáhl – prý jsem najednou z vody vyletěla jako střela.

Jako kdyby mě někdo vystrčil nad hladinu. Ať to byl kdokoliv, vděčím té bytosti za svůj život. Od té doby se držím u moře raději na mělčině.

Lucie K. (54), Hodonín