Jela jsem navštívit dědu, aby nebyl sám. Zjistila jsem, že má v obýváku postavenou babiččinu urnu. Následovalo něco děsivého.
Když děda ovdověl, jezdili jsme ho všichni z rodiny pravidelně navštěvovat. Já tam zamířila na týden a hned první noc mě dost znervózňovala babiččina urna obklopená fotkami, která stála uprostřed obýváku. Pak jsem viděla i další věci, které by mi asi nikdo neuvěřil.
Osamělý vdovec
Dědu jsem měla vždycky moc ráda, ačkoliv jsme toho tolik nenapovídali. Starala se o mě hlavně babička a děda nás spíš škádlil nebo dělal všelijaké vylomeniny, aby mě pobavil.
Před několika lety se z něj stal vdovec a všichni z rodiny za ním pravidelně jezdili, aby nebyl osamělý. Já to s rodiči nestihla, a tak jsem vyrazila na týden za dědou sama.
Urna obklopená svíčkami
Máma mě upozornila na to, že je babička v urně v obýváku, tak ať se neleknu. Je pravda, že velikost a zdobení urny mě trochu zaskočily. Velká nádoba obklopená fotkami a svíčkami na mě působila strašidelně.
Měla jsem pocit, že na mě babička kouká, ať se v pokoji hnu kamkoliv. Před dědou jsem ale pochopitelně nedala nic najevo. Seděli jsme spolu u seriálu a on občas něco utrousil jako obvykle. Připadalo mi, že stále mluví na babičku, a možná to tak bylo.
Chodil spát po pivečku v půl deváté a já měla v domku dlouhou chvíli. Přes skleněné sklo ve dveřích obýváku jsem stále sledovala tu urnu. A jednou se tam cosi pohnulo.
Přísahala bych, že vidím babičku v jejím oblíbeném červeném svetru, jak si ztěžka sedá s pletením k televizi. Ta se hned rozsvítila a já všechno sledovala z koupelny s kartáčkem v puse. Pořád jsem si opakovala, že se mi to určitě jen zdá. Ale slyšela jsem televizi i přes dveře.
Ozvala se rána
Rozhodla jsem se odejít do pokoje pro hosty a do rána jsem nevylezla. Děda mě pak přivítal u snídaně jakoby nic. Televize už nehrála, v křesle nikdo neseděl a já se cítila nepatřičně.
Abych byla užitečná, pustila jsem se do většího úklidu, zatímco děda šel s jezevčíkem na špacír. Babička byla na úklid přísná, snažila jsem se pečlivě vytřít každý kout a neflákat to.
Kolem obýváku jsem chodila po špičkách a bála se pohlédnout na prosklené dveře. Tušila jsem, že bych za nimi opět něco zahlédla. Vtom se z obýváku ozvala rána. Přesně ve chvíli, kdy jsem mávla rukou na vitrínu se sklem.
Pozorovala mě?
Otevřela jsem pomalu dveře, srdce mi bušilo až ve spáncích. Urna se válela na zemi, naštěstí je zřejmě nerozbitná. Bez dechu jsem ji opatrně položila zpět na místo. Byla těžká a nedávalo smysl, proč by padala zprostředka kulatého stolu.
Pustila jsem se do umývání každého kousku skla ve vitríně a myslím, že babička byla s mým úklidem nakonec spokojená. Byla jsem ráda, když děda časem urnu umístil jinam, v pokoji se mi hnedka lépe dýchalo.
Katka M. (51), Zlín
