Problémy dorazily nečekaně a srazily mě na kolena. Pomohl mi člověk, od kterého bych to nečekala. Díky němu jsem nakonec zvítězila nad nemocí.

Ještě v pětašedesáti jsem si říkala, jak jsem zdravá! Byla jsem na to pyšná! Říkala jsem si, že za to vděčím zdravé životosprávě a tomu, že jsem celý život sportovala. Jenže pýcha předchází pád, jak se říká.

Po covidu, který mě zasáhl, se na mě začaly lepit zdravotní problémy. Nemohla jsem se z těch potíží dostat. Už jsem začala věřit tomu, že ve mě hlodá rakovina. A jak si člověk takovou myšlenku připustí, nejspíš se to stane.

Na chodbě

Nevěděla jsem, jak tu zprávu říct svým dětem. Nechtěla jsem jim dělat starosti. Sama jsem se trápila. Byla jsem vdova. Můj druhý manžel byl už téměř deset let po smrti. Zbyl mi po něm slušný majetek, a ten mi byl nyní k ničemu.

Začala jsem chodit na chemoterapie a dál se snažila svůj neblahý osud před okolím tajit. Až jsem jednoho dne na nemocniční chodbě náhodou potkala svého prvního manžela, s nímž jsem se kdysi rozvedla.

Byla to studentská láska. Poblouznění, které mě rychle přešlo. Byl to jen automechanik, a já mířila vysoko.

Smích je lék

Radostně se ke mně hrnul, jako bych mu nikdy bývala neublížila. Když se mi zadíval do očí, cítila jsem, že poznal, v jakém bahně se topím. Vyhrkly mi slzy a všechno jsem mu to musela říct.

„Jen se neboj, Jani, spolu tu nemoc porazíme!“ řekl a tvářil se tak samozřejmě, že jsem mu na chvíli uvěřila. Jenže on to myslel vážně. Druhý den stál u mých dveří s batohem, že jdeme na výlet. Ráda jsem souhlasila, alespoň přijdu na jiné myšlenky.

V přírodě se mi ulevilo. A nebylo to jen přírodou, můj bývalý muž mi vlil do žil novou sílu. Začali jsme se scházet jako přátelé. Vyprávěl jeden bláznivější příběh za druhým. A já se smála a smála. Říká se, že smích je lék. Je to pravda. Nemoc začala ustupovat a já dnes se vší pokorou říkám, jsem zdravá.

Jana (69), Praha