Ač jsem se toužila od útlého mládí vdát, nepovedlo se to. Viktor, moje životní láska, mě opustil. Myslela jsem, že už ho neuvidím.

Nevdala jsem se, zůstala jsem sama. Mou životní láskou byl Viktor, ale nevyšlo to. Seznámili jsme se, když nám bylo stěží osmnáct. Škoda, možná kdyby nás dal osud dohromady později, mohlo to klapnout. Takhle jsme se po třech letech rozešli.

Viktor si připadal příliš svázaný. Spousta jeho kamarádů si žila veselým mládeneckým životem, a já jsem už chtěla, jak s pohrdáním vyjmenovával, hnízdit, chovat, organizovat. Dal mi kopačky. Vybrečela jsem rybník, možná moře.

Roky letěly, najednou koukám, holky se vdávají jedna za druhou, zatímco já jsem byla na svatbě jednou za svědka a jinak, jak se říká, na kukačku. Žádná svatba nebyla moje. Mé sny si plnili ostatní. Oženil se i Viktor.

Zpěvačka

Pracovala jsem v mateřské školce, abych si dětí užila alespoň v práci, když na mě doma žádné nečekalo. Mužům jsem se vyhýbala, měla jsem pocit, že mě s nimi žádné štěstí nečeká. Jednou jsem náhodou potkala Viktorovu mámu.

Byla zima, sněžilo, táhla těžkou tašku, tak jsem se nabídla, že jí pomohu. Cestou vyprávěla, že se delší dobu trápí, protože se Viktor rozvedl. „Snacha byla taková až moc do světa,“ posteskla si.

„Byla to zpěvačka, utíkala mu pořád na nějaké tancovačky, kde zpívala, o rodinu se příliš nezajímala. Vnučku jsem vychovávala já a Viktor,“ vyprávěla a ještě dodala, že se teď Viktor stěhuje k ní, aby ve velkém domě nebyla sama.

Srdce se mi rozbušilo, až jsem se toho lekla. Bylo by hezké znovu Viktora vidět, mluvit s ním. Bohužel jsem o dvacet let starší. A když mě nechtěl v květu mládí, proč by o mě měl stát dnes?

Pojď dál

Párkrát jsem se ochomýtla kolem domu Viktorovy mámy, jednou jsem i zaťukala na okno, jestli něco nepotřebuje. No a přišel mi otevřít Viktor. Rozzářil se, když mě uviděl. „Pojď dál, máma říkala, že asi přijdeš,“ pravil přátelsky.

Povídali jsme si tak srdečně, jako bychom se viděli naposled včera. Domluvili jsme se, že další den zajdeme na kávu, přece jen jsme se spoustu let neviděli, tak toho bylo hodně, co jsme si museli sdělit. Od té doby jsme se vídali každý týden, jako přátelé.

Povídali jsme si, smáli jsme se spolu, bylo mi tak hezky, jako už dlouho ne. A když jsme tak jednou seděli u Viktora doma a společně koukali do plápolajícího ohně v krbu, řekl mi najednou:

„Co kdybys tady zůstala?“ Zalapala jsem po dechu. Nezmohla jsem se na slovo. „Jsme si přece souzeni,“ vysvětlil. „Víš to stejně dobře jako já.“

Jiřina (61), Zlín