Myslela jsem, že smrt je něco vzdáleného, co se mě nikdy nedotkne. Přemýšlíte tak, když nejste ještě tak staří. Jenže mne to potkalo brzy.

S mým manželem Karlem jsme spolu byli od mých 17 let. Nebyl má první velká láska, jistě rozumíte, jak to myslím. V Kájovi jsem však našla oporu, porozumění a neuměla jsem si představit, že bych žila vedle někoho jiného.

Měli jsme krásný vztah, byli jsme si parťáky a já opravdu nikdy nezažila to, co kamarádky, kterým jejich muži po čase opravdu lezli na nervy. Když jsme se scházely, cítila jsem se až provinile, že tomu mému tzv. nemeju hlavu, jak se říká. Nebyl však důvod. Kája byl prostě ten pravý.

Bylo to nečekané a rychlé

S Kájou jsme spolu měli tři děti. Vybudovali jsme domov a těšili jsme se na důchod. Jenže pak to přišlo. Byl pěkný slunečný den. Kájovi se udělalo špatně. Zavolala jsem záchranku. Ještě jsme čekali v nemocnici v naději, že to bude dobré. Nebylo. Infarkt.

Kájovo srdce, které bylo tak velké, ho zradilo. Lékaři nám říkali, že to byla otázka času. Nikdo ale nebyl připravený na okamžik, že tu Kája jednou nebude.

Byla jsem vdova bez domova

Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v prázdnotě. Děti byly dospělé, měly své životy. Když jsem je viděla, jak se rozplakaly, uvědomila jsem si tu ztrátu ještě intenzivněji. Nevím proč, ale tehdy jsem si v duchu řekla, že já jsem přece ztratila nejvíc.

Cítila jsem, že jsem přišla o podstatu domova, který jsme měli s mužem jen my dva. To jsem však netušila, co mne čeká. Přicházela jsem i o skutečný dům.

Když přicházíte o jistoty

S Kájou jsme měli milovaný dům. Místo, kde jsme spolu prožili vše – smích, radost i bolest. Po odchodu manžela se ale něco změnilo. Přišla těžká finanční situace. Nestačila jsem na to.

Děti už měly vlastní životy, nechtěla jsem je obtěžovat, i když mne napadlo, jestli by se jedno nechtělo s rodinou přistěhovat. Sice jsem si našla brigádu, ale peníze stejně nestačily. Dům, který byl symbolem bezpečí a lásky, se stal symbolem ztráty.

Nevyhnutelný odchod

Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem stála na prahu domu a koukala do prázdné chodby. Prošla jsem všechny pokoje s vědomím, že je to naposledy. Ze zdí trčely dráty, na stěnách byly stopy po skříních a obrázcích.

Nikdy mne nenapadlo, jak je obývák veliký, když tam není nábytek. Tak to tam žilo, a najednou bylo ticho. Stála jsem tam, ale věděla jsem, že už nemůžu zůstat. Neměla jsem na výběr. Když jsem vyšla ven a podívala se na náš dům, slzy mi stékaly po tvářích.

Věděla jsem, že už se nikdy nevrátím, protože nebudu mít sílu vidět, jak je tam šťastná jiná rodina.

Nový život? Cesta k tragédii

Moc jsem si přála, abych měla to, co jsem ztratila, zpátky. Ale věděla jsem, že to není možné. Ta ztráta byla konečná. Přesto jsem se snažila najít něco pěkného na novém bytě. On tehdy byl hezký. V novostavbě a v pěkné lokalitě plné zeleně.

Měla jsem štěstí, že mi zůstaly moje děti. Bohužel, tehdy jsem netušila, že tím se konejšit dlouho nebudu.

Proč musel odejít i on?

Prostřední syn Pavel jel jednou s kamarády na vodu. Udělalo se mu tam špatně. Odvezla ho záchranka. Prý to byla výduť. Praskla mu tepna. Bylo to rychlé. Víc nedokážu popsat. Přišla jsem o manžela v 50, když zemřel Pavel, bylo mi o dva roky více.

Dcera Tereza se v té době rozváděla. Měla nového partnera, Angličana. A protože o něj nechtěla přijít, chtěla se s ním odstěhovat do Británie, jelikož tam on vydělal více peněz.

I dcera zmizela

Rvalo mi to srdce, protože jsem nechtěla přijít i o ni. Vím, nebylo to fatální, ale prostě nebyla jen pár desítek kilometrů daleko. Nebránila jsem jí však, dusila jsem to v sobě. Tereza mi skoro každý den volala, ale stále byla prostě daleko. Zbyl mi tu jen nejmladší syn Toník.

Tichá rána

Musela jsem se naučit žít. Každé ráno jsem vstávala do ticha a hledala sílu pokračovat. Věděla jsem, že nemám jinou možnost než jít dál. Bohužel Toník se neměl k založení rodiny, takže jsem ani neměla vnoučata. Ta má jediná odjela s Terezou do Británie.

Měla jsem domov. Útulný, příjemný, ale nic mi nemohlo nahradit lásku, kterou jsem ztratila.

Ztracená láska rodiny

Toník byl trochu samorost, takže jsem necítila takové to pohodlí, kdy mě Tereza pohostila u své rodiny. A vlastně i Pavlík a jeho žena byli vždy velmi pohostinní. Toník si vlastně dodnes nenašel vlastní bydlení. Cestuje po pronájmech podle toho, jak se rozejde s nějakou přítelkyní.

Vzpomínky jsou přítěží

Mohu jen vzpomínat. Jak byly děti malé. Když jsme je s Kájou učili jezdit na kole, chodili jsme do parku a smáli se. To byl ten čas, kdy jsem se cítila úplně naplněná. Byla jsem matkou a manželkou.

Vzpomínky to jsou vlastně krásné, ale když si uvědomíte, kolik se změnilo a jak tragicky, vhání vám to slzy do očí.

Anna P. (63), Kladno